V minulých dvou týdnech se konala v prostorech zdejšího Českotěšínského gymnázia maturitní zkouška, což mnozí z vás, především ti mající dospívající ratolesti, zaznamenali.

Letošní maturitní ročník se stával z velice ambiciózních a nadaných mladých studentů-budoucí inteligence národa. Někteří překvapili, jiní udrželi svůj celoroční standart. Dnes absolventi „výběrové školy“, jak sami často v posledních létech slýchali nazývat zdejší ústav, mají zkoušku dospělosti  za sebou. Překročili pomyslný práh a vydávají se neméně trnitou cestou dál žít svůj sen.

Zajímalo mě, jak vypadá každodenní život v šedé třípatrové osmdesát čtyři let staré kulturní památce. Jednoho dne jsem proto i já sedmou hodinou ranní kráčel s pětikilovým batohem plným nepostradatelných sešitů, knih, psacích potřeb a jedním balíčkem dvouhlavých hracích karet  vstříc radostem i strastem studentského žití.

Vstupní hale vévodil sametový hlas Helenky Vondráčkové, ozývající se z radia „paklíčova“, místního školníka. Na chodbě hráli dva sekundáni fotbal s plastovou lahví pravděpodobně od minerálky a v šatnách zuřila jedna studentka, která jako každý den nemohla najít svou přezůvku, tentokráte pravou. Nakonec ztrátu vyřešila až překvapivě jednoduše. Nepřezula se, čímž bez jakýkoliv skrupulí překročila hned první zákaz školního řádu. Velkým překvapením byl pro mou nezaujatou osobu příkaz čekat v přízemí budovy, dokud hodiny na blízké kostelní věži neodbyly půl osmou. Jak mi bylo později vysvětleno, v době, kdy na škole není přítomen dostačující pedagogický dohled, nesmí žáci pobývat sami ve třídách. „Mohli by spáchat sebevraždu,“ dodala ironicky po chvíli již zmíněná slečna, která se zároveň stala tento den mou průvodkyní.

První kroky studentů vedou k velké nástěnce v prvním patře zjistit, kteréže to hodiny odpadají a které  naopak zůstavají. Emoce všech nelze přehlédnout, neskrývaná radost z absence profesora či naopak smutek z faktu, že všechny tři písemné práce, jedna již třikrát odložená, se psát budou. Navíc prozatím spokojený student netuší, že se dnes profesor biologie rozhodl dát přepadovku, kterou nakonec do závěrečného hodnocení stejně nezapočítá, jelikož dopadne katastrofálně.

Poté se již studentstvo svižným krokem odebere do svých tříd napsat si pomůcku na lavici, tj. tahák na místo, kde by ho ani ostříží zrak profesorův nehledal. První nádech ve své třídě ho ovšem připraví o jakýkoliv zbytek elánu, jenž ráno tak těžce dával dohromady. I mě osobu značně otrlou pach plísně hub mírně zaskočil, ale bylo mi připomenuto, že se v této učebně obvykle neučí, jde pouze o vyjímečný stav během maturit. Ovšem hnijící strop v aule, kymácející se záchody, šedé stěny vyšších pater, na které se již třetím rokem nedostala barva při letním malování a sprchy dívčích šaten připomínající plynové komory se ovšem do vyjímečného stavu nezapočítávali. Škola zároveň teoreticky nabízela meotar v každé třídě, kopírku pro studentské potřeby a interaktivní tabuli v učebně chemie. Píši teoreticky, jelikož mi bylo řečeno, že prakticky se meotar nevyužívá, kopírka je často mimo provoz a příprava na jednu hodinu s interaktivní tabulí trvá tři hodiny, na což v běžném rozvrhu není čas.

Zbytek vyučování probíhal v zaběhlých kolejích, profesoři opět nepřišli ani na jednu pomůcku, studenti neušli zkoušení, ač jsem mohl slyšet rozporu plné výmluvy a všichni s radostí uvítali druhou, kdy chodbami školy zaznělo poslední zvonění tohoto dne. Má průvodkyně na závěr jen špitla: „ale stejně bych jsem šla znovu.“ Čímž skončila i má exkurze za budoucí inteligencí národa. Co napsat závěrem? Slovy klasika: „a připište tam prosím vás, že student má i srdce“ a slovem mým: „student je taky jen člověk.“