Asi pro každého z nás je samozřejmostí po zaznění budíku ještě „poslepu“ dojít do kuchyně,  zde našrátmat knoflík s nápisem on na varné konvici a jít si za záři elektrického osvětlení umýt zuby do koupelny. Toustovače opékají topinky, voda sama teče z kohoutku, auta jezdí na benzín a myčky myjí nádobí.

   Podivuje se ještě vůbec někdo nad těmito skutečnostmi? Říkáte ne? A to já bych si vám dovolila odporovat. Paní Ptačková, babička již notně přes osmdesát, stávající každé ráno při chrčení plechového budíku na pérko, nepoužívající zásadně výtah, který jezdí, jak ona sama říká za podivných okolností, necestující autem, které přeci nemůže jezdit jenom na nějakou vodu, se vždy podiví, když ji maminka při každonedělní návštěvě dělá překapávanou kávu v italském kávovaru, který jsme si přivezli loni z dovolené. Ještě před prvním douškem neopomene dodat: Tyhlety věci vás jednou dovedou ke zkáze.

   Co se vám vybaví při dvojsloví divy světa? Koloseum, pyramidy či Semiradiny zahrady? A co řeknete, zeptám-li se na moderní div světa? Já osobně si domnívám, že by padly slova jako počítač, internet, mobilní telefon, vesmírný satelit, lety do vesmíru či již ona zmíněná varná konvice.  A bude se o těchto divech psát v učebnicích za několik stovek let tak jako se dnes píše o gigantických architektonických zázracích antiky a středověku. Kdo ví ..  

   Jak by poznamenala paní Ptačková, největším divem světa je, že JSME STÁLE ZDE. Je to poslední a při tom to nejprostější, co můžeme říct. Přes padesát let vyrábíme a vlastníme nukleární zbraně, které mohou během nepatrného okamžiku pro nás, ale velké vteřiny pro celé lidské pokolení, zničit svět a my jsme je doted´ nepoužili. Ale pozor jsme to my, kdo je vynalézá, kdo je vlastní, ale taky ti, kteří by je mohli použít. A proč?