Všichni si jistě představíme náročné fyzické i  psychické přijímací testy na policejní školy. A což teprve samotné studium a výcvik.

    A pak tady máme realitu každodenního života v menším městě. Na nádraží ráno přijíždíme v 7.15. Zhruba za 5 minut přicházíme k osudovému přechodu. Osudový asi nebude to správné slovo, řekla bych spíše nešťastně vyřešenému. Proto jen chvála policii, která hlídá dopravní situaci. Ovšem jak jsem již poznamenala, první várka studentů dochází k onomu přechodu v 7.20. V 7.21 přijíždí policejní vůz z cirka 500 m vzdálené strážnice, která se mimochodem nachází naproti naší škole. Takže z mé osobní zkušenosti mohu doložit, že cesta po vlastních nohou zabere 3-5 minut. No bylo by škoda nechat rezivět služební Felicie.

    Strážný menšího vzrůstu, většího bříška s brýlemi na očích zaparkuje uhlopříčně přes dvě parkovací místa. Loudavým krokem vystoupí a obleče si žlutou reflexní vestu. To může být něco kolem 7.30, kdy se již většina studentů přezouvá do školní obuvi.

    Nezapomeňme ovšem, že stejný strážný podstoupil náročný výcvik, popral se s přísnými limity a v nohou má spoustu naběhaných kilometrů.