Nakupuju levné city v levných krabičkách, všude kolem to smrdí po bezdomovcích. Na podlaze je loužička moči, kolem tma; když mě zezadu chytila ruka, úplně jako z hororu, a implantovala mi něco krásného - čip plný lásek jedné plavovlásky blíže neurčené barvy vlasů. Vidím každý záhyb toho saténu, který se ti válí v myšlenkách a pod kterým ležíš ty, nahá, zvyklá obnažovat jen ohanbí (ano, na první pohled z veškeré ženskosti a z toho něžného kouzla zbylo jen to), roztoužená; čekající, až tě někdo odkryje celou a ty se budeš moct konečně vykoupat v ranním slunci. Venku God Źilla zatím řádí, její pověstné oko se sice podívalo, ale zapomnělo. Místo krabic lásky teď piju vodu... Neuvěřitelné, že elektronika vám může být věrným přítelem.

Jazyk do krve rozdrásán novoročními předsevzetími, svaly doničené silvestrovskou nocí, jakoby se už ani více nechtěly upínat na kostru, Hitlerovi nevědomí stoupenci jako by dnes byli všude. Ze tří dní nového roku dva dny spánku, a chvíle kdy obrovská ještěří noha vyhazuje proud v celé čtvrti Manhattanu jsou ty chvíle, kdy člověk přestává věřit na pověry a začíná uvažovat jen emocemi, potažmo ocasem. Venku je totiž proklatá zima. A něco tam prostě chybí. Možná víc toho saténu ---