Jsme básníci. Masturbace nás nezajímá, máme lepší věci na práci. Chodíme po Praze v saku s béžovým rolákem, nosíme pruhované šály a pijeme jen zelenou vílu, pro ten feeling uměleckosti. Když sedíme, děláme to nekonvenčně. Nikdo z nás nemá šediny. Jsme správní kluci, všichni, co nás znají, nás berou a myslí si o nás, že jsme správní. Máme rádi holky a literaturu. Nejraději máme ty soboty, kdy se sejdem ve Slavii, kde je přece jenom ta inspirace ve vzduchu i cítit, a navzájem si pochválíme svoji tvorbu. Říkáme tomu kroužky intelektuální onanie, což je výborná věc, jelikož nemáme problémy s orgasmem a nemusíme strkat péro do ponožky. Někdy to trochu zahýbá ku stereotypu, ale to si vždycky říkáme: kdo nic nedělá, nic nezkazí. Posun poezie a potažmo i umění někam dál nás nezajímá, úspěch měříme počtem sbírek, které nám vydal nějaký zvrácený vydavatel pseudointelektuální dokonale rozpatlané poezie. Náš literární směr je prostě nejlepší. Máme takovou sektu; do Mensy nás nevzali, tak jsme založili její alternativu s názvem Menzes. Doma má každý z nás okultistický oltář s Ní, s naší vzorovou básní, kteroužto si každodenně čteme a jejíž dokonalost se pokoušíme napodobit. Před měsícem jsme z našeho uskupení museli bohužel vyprovodit jednoho člena, jelikož se odvážil zpochybnit poslední slabiku onoho perfektního trocheje sedmého verše. Proč to udělal? Škoda naší hrdosti.
Často si připadáme jako stylový gramofon, kolem něhož právě prošla mladá holka se sluchátkama v uších a ten gramofon jí nestál ani za pohled. Smutné.