Domácí vánočka je fajn, konzistence něco mezi suchou hlínou a mokrým jílem, za oknem padá TA zbytečnost; škola života má už dlouho zavřeno, zasypána, bohužel. Člověk zapomíná. Internet je zkázou mezilidské komunikace z očí do očí, ale revolucí komunikace globálního měřítka - schovat se za anonymitu, za nick, za nehybnou fotku, dát si antiodour, návnadu dvacet kroků před svou pozici, zamaskovat se a zatroubit na beraní roh. Nabít kulovnici. Vivaldi ho Léto č.3 a Podzim č.1 se slévají s nitrem, neutralizují myšlenky, mají trochu drakobijecké sklony, ale my se Pythonových vražedných králíků nebojíme. Hlavně, když je jich víc. Naši mě už možná trochu znají, i když zas tak blízko si je nepustím, samozřejmě. Mne nesmí a nebude znát nikdo. Tempo di valse. Obranné mechanismy připraveny, kapitán stráže velí mířit mezi šesté a sedmé levé žebro, jeden palec od hrudní kosti. Skalpelem si poupravit obličej, a když už jsme v tom, trochu se amatérsky porýpat v linii času, sem tam něco spravit a sem tam způsobit rozvrat vnitřního prostředí. Sem tam odsunout cévku ostrou stranou skalpelu jako Štěpánek v Básnících. Činkama mi bylo dost jasně naznačeno, že nemám být doktorem, a já to chápu:
--- půjdu do armády, cítím se na slavné The United States Army Special Forces, Green Berets, výsadkáři Armády Spojených států. Bojovat za svobodu, čest, své myšlenky, a to ne slovy nebo velkými gesty, ale konečně něčím pádným. Ošetřovat osmdesátistehové řezné rány a amputované končetiny, nechodit v sedm do práce a v pět z práce. De Oppresso Liber! Je mi zase čtrnáct. Okleštěná chuť a nic ze života, zákys. Smegma.
hehe...
a takovéhle plky si já píšu do mobilu při snídani.
