lenik55

Zůstala sama. Bez něj. Stýskalo se jí. Jako ještě nikdy v životě. Pocit, který svíral její srdce byl jako nesnesitelně utažený provaz. Nadechla se. Ostrý podzimní vzduch se ji dostal až ke konečkům prstů. ,,Já tě potřebuju!"

Její křik se rozléhal mezi stromy tichého parku. Seděla tam pak ještě dlouho. Přemýšlela. Jen tak. Možná i brečela. Jenže slzy se ztratily v nehlučném šustění spadaného listí. Pak usoudila, že je vše zbytečné. Vrátila se domů, opatrně odemkla, pootevřela dveře a čekala, co bude dál. Čekala, že ji přijde někdo přivítat. Přála si to, moc. Kdokoliv. Jenže nikdo nepřišel. Vstoupila dovnitř, sundala si promáčenou bundu a prsty si letmo prohrábla vlasy rozváté větrem. V domě nikdo nebyl. Zavřela se ve svém pokoji. Zastavila se před pár obrázky. Byly nalepené na oranžové zdi. Zase ucítila teplou slzu, která ji stékala po tváři.

,,Proč ?Bylo to dokonalé.." prolomila nepříjemné ticho a svezla se podél zdi na zem. Došlo jí, že bez člověka, na kterého si už tak zvykla..to nemá cenu. Prožila pár vztahů. Byly krásné, romantické, hezké na začátku. Pak se to vždy zlomilo. Kluci, do kterých vkládala důvěru, ji podrazili. Nebo to pokazila ona. Chtěla se zlepšit v očích těch ostatních. Myslela si, že to není špatné. Bylo. Ale poznala to pozdě. Až příliš. Jenže teď…už žádné dětské hry, úlety..byla to láska. A ona to věděla..

Nemohla se pohnout. Pohled na společné fotky na zdi ji vysiloval. Znala zpaměti každou část jeho obličeje. Jeho jemné rysy, tmavé oči orámované hustými řasami. Vždycky se na ni tak podmanivě dívaly.

,Musím zapomenout.Hned!' odhodlávala se, ale nahlas se to neopovážila vyslovit. Začala strhávat fotky. Pak si vysíleně lehla na postel a zavřela víčka. Po několika minutách usnula.

***

Už se stmívalo, když ji probudil drnčivý zvuk domovního zvonku. Protřela si ospalé oči a sešla schody. Představovala si a doufala, kdo by za dveřmi mohl být. Pomalu sáhla po klice a otevřela. ,,Musím s tebou mluvit," vrazil dovnitř kluk s kapucou hluboko v obličeji. Poznala v něm Toma.

,,Co se stalo?" podívala se na něj se strachem v očích.

,,Zmizel," řekl přímo.

,,Cože?" Nemohla se nadechnout. Krk ji svíraly neviditelné ruce a škrtily čím dál víc.

"Šel se projít a nevrátil se. Nikdo o něm neví. Telefon má doma."

Neklidným pohledem těkal po ztemnělé místnosti.

,,A jak? Kam? Proboha!" Po celém těle cítila husí kůži a po zádech ji přejel mráz. ,,Musíme něco udělat! Hned! Pojď jdeme ho najít!" panikařila a tahala Toma ven.

,,A ty si myslíš, že ho jen tak najdeme? Je tady tisíc míst, kde může být!" odbyl ji a oči se mu zaleskly. Taky chtěl bratra najít. Začínal mít opravdové obavy. Takové, o kterých si myslel, že jsou možné jen ve filmech.

"Pokud je někde venku, může být jenom na jednom místě!" řekla mu odhodlaným tónem. Vzpomněla si na letní večery strávené na zapadlé vyhlídce nad městem.

,,Jsi si jistá?" zahleděl se ji podmanivě do očí.

,,Ano. Ale kdyby tam nebyl..jdi radši domů. Já jdu hned. Jen zabouchni dveře."

Strhla z věšáku ještě mokré sako a vyběhla do podzimního sychravého počasí. Byl v takovém šoku, že se nemohl hnout. Ale jen co se mu definitivně ztratila ve tmě, pečlivě zavřel dveře a odešel.

Šla rychlým krokem, nezpomalovala. Naopak. Čím víc se blížila místu, kde by mohl být chlapec, kterého tak nesnesitelně miluje, tím víc se jí zatajoval dech. Prošla točitou pěšinkou. Teď vyjde několik schodů a bude na místě. Zastavila se.

,Co když tam nebude, co pak? Kde ho budu hledat? A když tam bude, co mu řeknu? Jak se budu chovat? A jak on?' přemýšlela tak horlivě, že se zarazila, jestli nemluví nahlas. Odhodlaně si oddychla a vyšla těch pár schodů. Spatřila nádhernou vyhlídku na osvětlené noční město. Spatřila i temný obrys mužské postavy. Byl to on. Měl na sobě jako vždycky černý těžký kabát. S delšími vlasy, které měl volně rozpuštěné si pohrával chladný vzduch. Srdce se ji rozbušilo. Adrenalin stoupal. Ještě si jí nevšiml. Nemohla se pohnout. Nedýchala, aby ji neslyšel. Pak ale zatoužila po tom mu vše znovu vysvětlit. Chtěla se schoulit do jeho pevného a bezpečného náručí.

,,Je tu krásně," prolomila hrobové ticho. Chlapec se prudce otočil. V první chvíli by přísahala, že se na ni nejprve podíval pohledem, který jí byl dobře známý. Ten milý a radostný. Koukal se na ni tak pokaždé, když se vítali. Jenže pak byl jeho pohled ledový,chladný, nepřístupný a vzdorovitý. Jeho oči už nebyly tak nádherně hnědé a velké. Vypadaly unaveně a ospale.

,,Poslal tě Tom?"

Jeho hlas byl ostrý a trochu ochraptělý.

,,Ne, jen tě hledal. Nevěděl, kde jsi."

Sklopila hlavu a doufala, že se jí to všecko jen zdá.

,,Ale proč šel sakra za tebou?!" zaklel hlasitě a věta se rozléhala po okolí. Každé jeho slovo se jí zařezávalo do mysli, podvědomí, jako právě nabroušený nůž.

,,Nemůžu s tebou být! Nechci! Nejde to! Vypadni!" rozkřikl se na ni a ona jakoby na povel začala plakat. Nebrečela nahlas, fňukavě. Nechala své slzy pomalu stékat po obličeji. Nehnula se z místa. Přišel k ní blíž.

,,Nemůžu teď odejít," řekla, zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí. To ho zlomilo. V ten okamžik ho přešlo všechna zlost, zuřivost a nenávist. Pořád ji miluje a ona jeho. Zdálo se, že tak vydrží věčnost. Tiše stáli naproti sobě a povídali si. Ale mlčeli. Rozuměli si a nemuseli říct jediné slovo. Chlapec začal couvat. Jeden, dva kroky zpátky k vratkému a nízkému zábradlí zapomenuté vyhlídky.

,,Půjdu já."

Chytl si její obličej do dlaní a dlouze a vášnivě ji políbil. A pak, když ji něžně pustil, pomalu otevřela oči.

,,Nee!"

Snažila se ho ještě zachytit. Natáhla se pro jeho ruku.. Bylo pozdě. Skočil. Už mu neměla jak pomoct. Tolik zoufalství v jediné sekundě života nejde popsat. Musíte to zažít. Ona to zažila. Ale, když cokoliv prožijete, není nikde psáno, že to musíte taky přežít. Milovala ho tak moc, že život bez něj by pro ni byl utrpení. Nebylo nad čím přemýšlet. Vydala se za ním.

Autor lenik55 22.Listopad 2007 v 18:05 | Permalink