děkuji ti za vše...
Neděle… vkráčíš pomalu a tiše do místnosti plného strachu, ten strach se vloudil do každé části Tvého těla. Přistupuješ k nemocniční posteli, poklekneš tak, aby si mohla hladit tvář člověka, který pro Tebe tolik znamená. Mlčíš a přesto Tvůj vnitřní hlas mluví nejvíce, tolik se omlouvá člověku, kterého nejvíce obdivoval a vážil si jej. Přála sis mluvit nahlas, ale nešlo to, Tvůj hlas byl spoután strachem, bolestí, výčitkami k sobě samé,slzami.
...Byla jsem tou, co neustále opakovala, musíš bojovat, musíš věřit a přemůžeš tu zákeřnou nemoc. A Ty si mě poslouchala a bojovala si i přes ty strašlivé bolesti, aby jsi splnila přání jednoho sobce. Ten sobec měl strašlivý strach z prázdnoty, která přijde, až budeš muset opustit tento svět, který si tolik milovala i přes všechny ty překážky, které na Tvé cestě čekaly. Ten sobec měl strach, že už nikdy neuvidí ty nejlaskavějsí oči, že už nikdy nepocítí Tvé nejněžnější pohlazení a že už nikdy neuslyší Tvé rady, Tvůj smích... Tolik se bál toho slůvka „ nikdy“, které se zmítalo v ovzduší a každým dnem doléhalo silněji k jeho uším, a tak se snažil nevšímat bolesti v Tvém pohledu, samozřejmě ten sobec vnímal Tvou bolest, trápil se pro ni, ale stále věřil,že je možné tu zákeřnou nemoc porazit, a tak Tě neustále prosil o zničující boj.
... ale v tu neděli to by jiné, ta bolest v její tváři byla příliš zdrcující, mlčky jsem se omlouvala za svou sobeckost a můj vnitřní hlas opakoval, prosím, už to vzdej, už nemohu vidět Tvé utrpení a tu ukrutnou bolest v Tvé tváři, teď už vím, že vzdát se neznamená prohrát, že se nedá bojovat proti osudu, že se s ním člověk musí smířit.
...Druhý den ráno zazvoněl telefon, hovor plný slz bez jediného slova, věděla jsem, že odešel člověk, který pro mě tolik znamenal, který byl a navždy zůstane mým největším vzorem, kterého navždy budu obdivovat a nosit ve svém srdci. To Ty si mě naučila, že na zlé slovo zabere slovo laskavé, že se člověk musí naučit odpouštět, protože nikdy nezná celou pravdu, že se člověk musí naučit prožívat i ty nejmenší radosti všedních dnů, vážit si každého dne, kdy může být se svými nejbližšími, a obdarovávat je svými úsměvy a svou přítomností. Ti,kteří Tě neznali, by možná řekli, že jsi byla obyčejným člověkem, ale pro mě jsi byla a navždy zůstaneš jedinečná a teď už nemám strach ze slova „nikdy“, nahradilo ho jiné slovo. Navždy si uchovám vzpomínky na Tebe, vždy když vstoupím do míst, kde jsme kdysi byly spolu, ucítím Tvou blízkost a vím, že jednou svým dětem budu vyprávět o jedinečné ženě, která věděla, co je v životě nejdůležitější a podle toho žila. Nevím, kde teď jsi, ale já stále cítím Tvou blízkost a tak to snad bude po celý můj život...
