no comment
Uprostřed rozkvetlé louky, plné neexistujících květů stála malá holčička.
Blonďaté vlásky jako jarní slunce.
Modré oči podobné andělským rouchům, mihotajících se na nebeské krajině.
Ústa červená jak luční máky, jež vykvetly s touhy po denním světle.
Stála bosa a vzhlížela ke slunci. Jako by vyhlížela anděly, jež by si s ní chtěli hrát na schovávanou. Bíle šaty lemovali její malé, drobné tělo. Tak křehké, jako je stéblo trávy v noční bouři.
Stála nehybně a tiše. Čekala. A dívala se stále vzhůru. Výraz v její tváři byl tak smutný. Tak nesmírně smutný. Až to bralo dech.
Slzy se mi draly do očí. Dívala jsem se na ni a ta bolest mě tolik svírala.
Chtěla jsem jít k ní a obejmout ji. Potěšit ji. Hrát si s ní a smazat tak ten její smutek.
Nemohla jsem.
Pak se stalo něco, co bylo tak neuvěřitelné.
To děvčátko se již nedívalo k nebeským výšinám.
Ono se dívalo na mne.
S takovou láskou si mě prohlížela, s takovým pochopením v očích, jako kdyby znala celou mou duši, můj život, mou mysl.
Slzy mi stékaly po tvářích. Nemohla jsem je zastavit. Nešlo to.
Dívali jsme si do očí a já pochopila, vše co mi svými pohledy říkala. Nemusela mluvit.
Pochopila jsem, že to děvče se smutkem v tváři znám. Znám ji tak dlouho. Jenom jsem na ní zapomněla. Jak jsem jen mohla. Zapomenout na takovou krásu, jež mi ona dala.
Pak odešla. Odešla s prvními ranními paprsky.
Odešla a já mám pocit, že si sebou vzala kus mé duše. Kus mého srdce. Kus mého života.
