pocit samoty...
Tento pocit zdřejmě každý zná. Bohužel každý ho už minimálně jednou zažil. Je to takový nepříjemný pocit, kdy nemáte v danou chvíli nikoho, kdo by vás pohladil, objal, kdo by se na vás usmál, řekl vám pár vlídných slovíček...jste sami...myslíte na své přátelé. Ano, máte jich mnoho, ale nemáte tu svou drahou polovičku... Je možné, že se vám někdo líbí, ale je smutné, když ten človek vám ty city neopětuje, nebo když někdo miluje vás a vy jeho lásku nemůžete opětovat a víte, že on se tím trápí. Potřeba toho pocitu, kdy si jste jisti tím, že vás někdo miluje... Ten pocit, že i když si nepovídáte, nemluvíte a jen tak v objetí sedíte, tak víte, že vás to spolu baví a nenudíte se... Ten pocit, když nejste spolu a i přesto víte, že na vás někdo myslí, vzpomíná, touží po vás, po vašich polibcích, po vůni vaší voňavky, po vaší milé, vlídné a milující tváři, po vašem usměvu, který ho naplňuje jistotou. Ta potřeba je opravdu veliká. A když to nemáte, tak máte ten nepříjemný pocit, pocit samoty... V takové chvíli začnete přemýslet o tom, co děláte špatně, co byste měli změnit, ale stejně dojdete k závěru, že se nikdo nemůže změnit a že každý zůstává takový, jaký je. A je to tak nejlepší, protože i když někdy máte pocit, že vás nemůže mít nikdo rád takového, jaký jste, tak věřte tomu, že se najde človíček, který vás bude zbožňovat právě takového, jaký jste a nebude vás chtít měnit, budou se mu líbit vaše pohyby, úsměvy, vaše postava, vaše povaha, to, jak se v každé chvíli zachováte. Prostě vás bude milovat a vážit si vás. A potom už nebudete mít pocit samoty a budete šťastní, že nekoho máte a že cítíte lásku...
