Svou vůlí měsíc na nebi volám,
a vystavena té stříbřité záři,
já jeho mocí v dravce se měním.
Roztahuji svá křídla
a za tebou se rozletím,
křik můj světem se rozléhá.
Volám tě!!
Ty, který slyšet mě máš,
volání zachytíš a také mu rozumíš,
jím neovlivněn, jen svou vlastní myslí.
Měsíční svit už noří se v temnotu,
do očí zasvítí, lež boří a ničí,
vše je teď jasné a pravda se zjeví.
Podívej!!
Už není dravce ve zlaté kleci,
lahůdkami krmeného,
co spokojený je a nechce ven.
Však vyhloubená je temná propast,
přikrytá pevnou sítí zotročení
a v ní ten dravec bezmocně leží.
Ano, ty vidíš!!
Křídla má slabá a vzlétnout se bojí,
ta síť mu v tom brání,
on zmítá se a křičí, stále křičí...
Ač sílu v sobě najít se snaží,
slábne a pomalu umírá,
jen jeho duše volnost si střeží.
A ta tě volá...
Toho, co jsi tak silný a dobrý,
že neděsí tě temný stín dravce,
co život mi řídí a druhé ovládá.
Toho, co pod tvrdou slupkou,
laskavé jádro skrývá,
chápe a přijímá sílu mé slabosti.
I slabost mé síly...
Slyšíš a spěcháš za mnou,
měsíc ti na cestu svítí
a křik dravce tě po ní vede.
Do tmy chladu a bolesti,
ty světlo a teplo mi přivádíš,
neseš mi srdce.
To které u tebe domov má..
Propast mizí a síť se trhá,
já svobodná k tobě letím
a s láskou tě objímám..
Spojí se tlukot našich srdcí,
za život mně vrácený ten můj ti patří,
však přesto uchovám si svobodu.
A neztrácím ji ani s odevzdáním..
Stejně tak ty zůstáváš sám sebou
a dravec letí ti po boku,
aby tě svou silou chránil.
Tvé slzy peřím ti sušil,
křídly před žárem tě stínil,
a citem svým v noci zahříval.
Oplátkou za něhu tvých dlaní..
Ty víš, že bez vědomí o tvé lásce,
by dravec v zajetí již brzy uhynul.
Tak jako dvě svobodné duše,
bok po boku si letíme,
do obydlí našich srdcí.
Domů...
