Za víčky
slzy vysychají…
Malují obraz
z barevnosti tání…

To plátno
k malbě prostřené….
Jsou Tvoje dlaně
…zmámené…

Má něha přidá
trochu jasu…
Jak doušek
zlatavého kvasu…

V kružnicích očí
malý skřítek..
Nakreslil jiskry
ze Tvých snítek..

Tichých..

Doteků..

Proč?

Když dotknu se tvých rtů je mi krásně.

Proč?

Když dotknu se tvých dlaní jako kdybych začala znovu žít.

Proč?

Když dotknu se tvého těla jako kdybych se dotkla anděla.

Proč?

Když pohlédnu do tvých očí jako kdybych se vznášela.

Proč?

Tolik otázek a žádná odpověď......

Díváš se skrze okno mého pokoje do noci,

nevidíš, že se dívám, že Tvůj obraz ve skle vidím.

Jsi snad jen přeludem, v mé životní bezmoci,

jsi snad snem, snem mých snů.

Vstávám z postele své, rozplýváš se,

ve skle Tvůj obraz jen ze snu přetrvává,

je v něm cosi nádherně krásného, vysněného,

nejsou to pouze jen oči plné radosti či smutku,

spíše jsou jak slunce za rozbřesku.

Je v nich jemná láska k mému já,

bez předsudků, bez výčitek, bez otázek,

bez slov, jenž jen srdce moje zná.

Klenba noci ránem bortí se a bledne,

zůstaň se mnou,. ještě malou chvíli,

než žezlo své slunce zvedne a začne panovat

a jeho paprsky zničí mé štěstí z Tvé blízkosti,

v myšlenkách mých mi ještě utkvělo pár slov,

jenž chtěla bych Ti lásko má říct.

Kouzlo noci již zmizelo za obzorem,

však vím, že s Tebou se zase navrátí zpátky,

zítra i pozítří, s každým novým úsvitem.

Napořád však budeš pouze krásným snem,

v němž se Tě budu snažit dotknout v myšlenkách svých,

naivně a zbytečně,.

neboť Ty jsi jen pouhopouhým snem.

Potichounku
nenápadně
sama sobě
umírám…

Oči marně utírám.
Zlomky okamžiků
dávno nesbírám.
Víčka na slunci
přivírám.
Střípky
ze dna vybírám.
Ráda sním,
že vím.
Že vím, kudy kam.

Polehounku
neviděna
v sobě sama
zavržena…

dveře zavírám

Tak jako kapka vody touží stát se řekou,
tak jako kůrka chleba touží stát se měkkou,
tak i já toužím nebýt tím, čím zdám se být,
tak i já toužím dýchat, smát se - znovu žít.

Tak jako nic, touží stát se něčím,
tak jako chvilka, touží stát se věčnou,
tak i já nechci být jen něčím,
tak i já nechci tobě být jen slečnou.

Tak jako kámen touží stát se skálou.
tak i láska touží býti stálou,
tak i já toužím býti kráskou,
tak i já toužím stát se tvojí láskou.

Tak jako oheň touží hořet ve vodě,
tak i já nevěřím už jen náhodě.
Tak jako hluk nestane se tichem,
tak jako Cassanova nestane se mnichem,
tak i já vím, že se jednou objevíš,
najdu tě, ty sen můj tak vyplníš.

Listuji stránkami objemné knížky
Slovo "minulost" v názvu má..

Jsou v ní zapsány všechny mé hříšky

Myšlenky, slova odporná..
Minulé časy vzpomínkou voní..
Sladkou i slanou příchutí..
Stýská se ti, vzpomínáš na ni,
zvláštně ti život ochutí..

Přítomnost je to, co máš teď..

Pro co bys měla zkusit žít?
Nechat plynout srdeční tep
A doušky štěstí jenom pít..

Je tu však něco, co ti v tom brání..

Maličkost, co trápí Tě..
Znají to dobře všichni tví známí..
Myšlenku, co stíhá Tě..
Máš touhu změnit sebe..
Máš touhu změnit svět..
Zatratit touhu, co zebe..
Utrhnout růže květ..

Ne vždycky mění se lehce..
Stojí tě to mnoho sil..
A ta osoba, co tě nechce.

Našla si svůj cíl...
Ty však nejsi tou cílovou metou..
Nejsi cenou vítězů..
Tvoje city na zem smetou..
Hrstí smutných výrazů...

Jak se dá říct všechno několika znaky?
Když nechceš nic po trase ztratit?

Jak vyťukat pocit na displeji?
Jak poslat, že ruce se mi právě chvějí ?

Jak odeslat dobrou náladu ?
Nebo to,
Jak bez ladu a bez skladu,
jsem sama v sobě rozházená..?

Jak předat chuť čokolády?
či trable s bolavými zády?

Jak sdílet milé probuzení?
paprsky od Slunce,
Měsíce svit,
vůně a chutě..?
Jak poslat pocit lásky..

..znovu objevený?

Jak…povíš mi to, viď?
Snad v dosahu máš síť:-)

Ve tvých očích
dnes vidím úzkost.
Vždy jsi mě dovedl rozesmát.
Dnes se ti to nedaří,
i když se tak snažíš.
Myslíš, že nemám naději?
Nevzdávej to.
Drž mou ruku ve své,
vysuš mé slzy
svými rty.
Buď jen tak vedle mne.
Vidět tvou lásku v těch očích
je vlastně vše co potřebuji.
A předej mi jiskru,
která ve mně
zapálí touhu nevzdát to…

Pro mého anděla

Tvoje sms-ky z Nebe, příteli,
ty by se měly tesat do kamene….
nikdo si tak často nevzpomene.

Co do kamene!
Do mramoru…
proč si tak daleko, na potvoru ?

Pokaždé mě rozchechtáš,
cestou do práce.

Před spaním broukáš melodii…
foukáš, když se nepřikryji,
až oschnou slzy.
Sám táhneš nůši plnou bolesti-
moc mě to mrzí.
Ale jen tak mimochodem.
Necpeš se hlavním vchodem…
nepřiznáš, že bys sám
chtěl podat ruku.

Jsi případ pro vědu.
a večer, než půjdu na kutě,
slyším šumět jakési perutě.
Máš na ně záruku…můj anděli!

…pocitová…

S nadějí bláznů,
vzhlížíme ke hvězdám..
Hledáme cesty,
co vedou..

do nikam..

A na nich šlépěji
a odlesk příštích dní..
Snad roztančenou..

naději.?

Z podvíček smýváme
míjení sebe..
Lapáme po dechu,
po tom, co zebe..

Ve dlaních šupiny
lásek i nelásek..
Možná se usmějem,
když sedne bělásek..

Na prázdnou dlaň..

Zamrzlé úsměvy
vystřídá jas..
Když slunce do očí
nakreslí zář..

A tichý plamen úcty..

rozhoří..

..v nás..