Prázdnota,
beze slov papír leží na stole.
Samota,
do hlavy zavrtaná víc než kulka z pistole.
Smutek,
depresí zmítaná poslední víla.
Zoufalství,
z rukou i nohou vyprchává síla.
Bezmoc,
tělo v řetězech spoutané.
Nejistota,
odejde nebo zůstane?
Agrese,
obratle páteře se lámou.
Slzy,
vlévají do očí chuť známou.
Tragédie,
závaží táhnoucí do pekla.
Krutost,
co na přivítanou smekla.
Šílenství,
spalující poslední naděje.
Tajemství…
už víte, proč se nesměje…

_{^{Kapičky rosy na tvé dlani..}}

_{^{polibek lehké na mou tvář..}}

_{^{Dotek co svádí k něžnému hraní..}}

_{^{Slůvka co se mění ve zlatou zář..}}

_{^{Den co se schoulil k večeru,}}

_{^{rozprostřel něžná vyzvání..}}

_{^{Schoulena v tvou náruč se zahřeju,}}

_{^{cítím tvé něžné svádění..}}

Svázána v otěžích,
velké oči zalité,
jen těžko se uvěří
množství slz prolité.

Hlídána ostře a stále,
vteřinu svobody nezná,
pod vládou svého krále,
v krvi trýznění se dozná.

Marně hledá blízkou útěchu,
dostává jen vražedný květ,
srdce děsivě bije ze strachu,
vrátí se někdy lidskost zpět?

Sice dnes je již jiná doba,
ale vládci jak tyrané zůstávají,
z ní stala se otrokyně novodobá,
slzy s krví se tělem prolévají…

Jen čtyři stěny v prázdném pokoji.
Blázen,, ten, kdo se nebojí.
Prázdnota ze všech koutů dýše.
Tam někde ukryta, čeká tiše,.
Na výkřik slzu jedinou.
Čeká jen až všichni odejdou.
Někdo vykřikl do ticha.
Člověk v prázdném pokoji.

Ten se už ničeho nebojí..
Ale ani nedýchá...

No tak podívej se
a neodvracej tvář!
Její hrdost je zraněná !
Co víc sis mohl přát?

Ano je to ona,
ta podle tvých slov, tak silná,
ta co teď klečí u tvých nohou
..tak zklamaná..
A je připravená vše nechat si vzít..

Ztratila se v bludišti touhy,
tam kde měla jí chránit láska
- možná tvá
- možná někoho jiného
ale MĚLA!!

No tak, už přeci ber
v moci své jí máš..
Spoutaná tvým pohledem
u nohou tvých klečí!!
Tvé oči žádají, ať nekřičí..

Uvězněná v tíze svých hříchů.
Za kterými si stojí.
Snad ve jménu lásky.

Prozrazená svým strachem,
z tvého mlčení..
Sražená ke dnu..
Kým jiným, než t(s)ebou
(Bojí se a ty to víš)

Můžeš jí ničit čím dál tím víc.
Stejně už nemá co ztratit.

A možná, proto jí neuslyšíš litovat ani prosit o odpuštění.

Padá slza
a přitom má tolik lidí větší důvod plakat než-li ty.

Teče slza
a tlumenými obrysy obtahuje tvoje slabé rty.

Padá slza
a z tvého srdce i to uzamčené uniká..

Teče slza,
právě ona bránu nebe tichoulince odmyká.
Usínáš.

Proč zapírat?

 Usínáš, došel ti dech.
Padáš dolů a chceš smutnou píseň zazpívat.

Usínáš...
a tvé sny a přání se kutálejí po schodech.

Můžu vůbec někým být?

Tak nesmyslný otázky si dávám,
vše na čem mi záleží,
stějně věčně prohrávám.
Tak jaképak žití?

Odešela bych, kéž bych směla,
v tomhle světě mě moc netěší,
pro to, co zbylo ze mě, bych měla marnit život?

To je nejhorší.

Protože se může stát,
že zítra se probudím,
a hlavou mi probleskne:
"Necítím, už nic necítím."

Možná je to moje vina,
a možná ne, už to tak prostě mám,
moc dlouho jsem trpěla

a moc dlouho jsem na světě sama.

Myslete si, že jsem blázen,
když životem tak pohrdám,
mě umřel sen,

tak jaký ještě mám?