Chci plout k břehům nepoznaným
toužím zbavit se svých pout

jenomže před sebou samým
neskryje mě žádný kout

Čas té touze krátí z nouze
intermezza bezcenná
v kterých pouze z dálky dlouze
rezonuje ozvěna

V půlnoční tmě zkamenělá
mysl ani nedutá
ta pouta jsou rozechvělá
až k prasknutí napnutá

Matní barvy

blednou slova
i voda..

se mění v prach
v hlavě mi zní: "osudová.."
na palčivých klávesách.

Každý kdo mě zná,
ví,že jsem tichá.
A tak se ptám,
proč zrovna já.

Pomalu se potápím,
do prázdnoty své duše..

.
Vždy když spím,
ve své duši bdím.

Každý by měl,
svou prázdnotu zaplnit.
Já také chtěla,
ale neuspěla.

Najít svou,
duši spřízněnou.
byl můj sen,
byl však zničen,
když řekl jsi: "nikdy ne..."

Já to vzdávám,
a jdu spát..
Ve snu jsi se mnou,
a já jsem šťastná.

Už nechci se probouzet,
Vracet se do prázdnoty,
kde nikdy nebudem spolu.

Hořím, jako pochodeň,
ve tmě, v samotě..

 Ztracená.
Pláču na zem,

,
čistým zoufalstvím zborcená.

Ptám se samy sebe,
ozvěna je však smutnou radou.
Zavírám oči, svědomím přiškrcená,
myšlenky černé se kradou.

Dívám se na svou dlaň,
bezútěšně toulavou a prázdnou.
Svírám pěst doufajíc v sílu

,
útěchu mám nesnadnou.

Volám a prosím do ticha,
jen dveře

bouchnou jako úder viny.
Pláču a čekám na odpuštění,
protože do srdce,

 mi vklouzl jiný..

"Neměla jsem ti co říct" ..

Tak směle ta věta

zněla,
tak jednoduše odezněla.
Když čekals na odpověď mou,
snad stejně -prostě lhostejnou.

Jak stydím se znova - zas,
že zlomil se mi v půli hlas.
A dala jsem ti jasně znát,
že byl to bolestivý pád.

Mého vědomí ..

Snad poučení z toho vzejde,
a pro příště i chuť

odejde,
vyhledávat jednostraně,
chlácholivé - hladké dlaně ..

Toho druhého.

Tak snad pro příště - na namlčenou, sbohem.