«5beacb12255cbadbb84c234772f39a1f_web kopie.jpg»
"Je špatné, když se neumíme podívat lidem do očí,
ale mnohem horší je, když nemůžem.."
Opřená o parapet hledím z okna ven,
přemýšlím, proč život nemůže být sen.
Stojím u okna a hledím v dál,
co za sen se mi dneska znál?
stojím u okna a cítím chlad,
je něco po půlnoci a mě se nechce spát.
Otvírám okno a vítr mě zastudí,
proč i příroda mě takhle odsoudí?
Zavrhl mě svět, nikdo mi nepomůže,
teď skočit dolů - já na hrob nechci růže!
Chci jinou květinu,
možná hloupé se to bude zdát,
možná sedmikrásku, či kopretinu,
nechte mi na hrob klást.
sedím teď v okně a kopu nohama,
čekám pět vteřin, jestli nepříde záchrana,
nepřišla!
už jen skočit,
ve vzduchu se otočit
a dopadnout a zemřít...
s tím musíte se smířit.
A jestli neumřu, zkusím to znova,
protože stejně nebude už šance nová.
Sedím tu v bílé košili,
upravím si ji, alespoň na chvíli,
na zemi se pak hlínou a krví zbarví,
můj život ale neubrání.
Promiňte mi...
Příznávám.. že byl jsi, mým krásným dnem.
Že jsi stále, mím toužebným snem.
Jsi chvíli, když večer usínám.
I tím, nač stále vzpomínám.
Přiznávám.. je to asi pár let.
S tebou sem ztratila i jeden celý svět.
Svět, který naplnil mi moje srdce.
Slova z kterých, se mi něžně třásli ruce.
Přiznávám.. se k prázdnosti, která ve mě zbyla.
Byl jsi moji štědrostí,co do srdce, se mi vryla.
I nyní, jen spatřím řádky, co jsme si psali.
Vím, že jsi snem, co mi zmizel v dáli.
Přiznávám.. že bláznila sem touhou, být ti blíž.
Chtěla být sem ženou, o které sníš.
Toužila jsem, po pouhém pohlazení.
Po sladkém polibku, či alespoň povzbuzení.
Přiznávám.. jsem zmatená slovy,co jsme si říkali.
A radši jsem měla mlčel, a nebo utéct do dáli.
Nechtěla jsem ti říct, co vše na tobě vidím.
Já měla mlčet, teď se za to stydím.
Přiznávám.. nemohla jsme se, vynadívat na tebe.
Ale to jsem skrývala, svým uzavřením, do sebe.
Chtěla jsem objímat a dávat ti něhu.
Ty jsi tam byl, ale měl, srdce z ledu.
Přiznávám.. jsi to nejlepší, co jsem mohla mít.
Já hloupá to ztratila a zradila ten cit.
již dávno nevlastním, k tvému srdci klíč.
ty chvíle se nevrátí, jsou navždy pryč.
Přiznávám.. já byla ta, kdo chybu udělala.
Však já si to odnáším a musím s tím žít dál.
Přiznávám se a není to jen přiznání.
I když zbytečné a pozdě, na přátelské vyznání.
Jsi tajemný i zranitelný,
jsi krutý i něžný,
jsi stínem mých domnělých myšlenek
Jsi západem i svítáním,
jsi ohněm i vodou,
jsi střelkou mířenou přímo do srdce.
Jsi mým vězením, trápením
i rozhřešením!
Stíne jeho tváře, jen tebe vídám ve svých snech!
Jen z tebe se mi tají dech.
A hruď se mi svírá pod sílou okamžiku!
Stíne, jen kvůli tobě lapám po dechu a duše se
žalem svíjí.
Jen k tobě se upínají zmatené myšlenky mysli mé.
hledám vysvobození
Jsi absurditou i nadějí jedinou.
Jsi dotekem za horizontem,
jsi prchavým okamžikem,
který se rozplyne s každým dalším výdechem.
Jsi bytost nebo pouhý sen?
Jsi abstrakcí mých tužeb nebo jsi realitou?
Mohu se tě dotknout a být ti nablízku,
nebo se rozplyneš jako dým?
Opustíš mě a pak se ke mně zase vrátíš?
Vtiskneš mi do duše nitěrnou naději o dobru lásky?
odpověz mi, prosím…
Netrýzni mé nitro,
jíž jsou plné mé pochmurné zápisky.
Žádám tě,
jsem zlomena láskou, která pohltila každý milimetr mého těla
… a čekám na odpověď
které se ale nedočkám,
protože vím, že se rozplyneš ve chvíli, kdy
se vzbudím…
