Všechno to, co jsem tak chtěla zase zažít a díky tomu, že jsi a život mi Tě přivál do cesty zažívám. Píšu Ti, protože Ti to nemůžu říct.Nemůžu Ti to říct a ani nevím proč. Možná proto, že toho bylo řečeno příliš mnoho a příliš se to zamotalo. Protože vím, že by to bylo moc složité. Protože se ve mně pere moje pýcha a hrdost s poblázněním a zamilovaností. Bohužel stále vyhrávají ty první dvě. Možná riskuju, že se to nikdy nedozvíš. Možná riskuju,že už nikdy nezažiju minulou noc. Ale neumím to v sobě potlačit. Ptám se, čeho se tak bojím? Vlastní zranitelnosti? Pocitu ponížení z odmítnutí? Nebo jen z toho, že bys mi vzal mou malou naději? Že bych pak měla definitivní odpověď na všechny své otázky?

Mozna se mi to libi. Ten pocit osudovosti naseho vztahu, pocitneceho nejisteho, krehkeho a presto silneho a ja ani nechci znat rozreseni.Snad se mi libi se trapit a styskat si. Mozna prave to pro me cini tenhle pocit tak vyjimecnym. Nevim proc neumim jit a vsechno, co jsi probudil uvnitr me duse,o cem jsem myslela, ze je tam uzamcene hluboko a na tisic zapadu a co ty jsi otevrel hned prvnim pohledem, ti povedet. Snad ani nechci – snad si chci tenhle pocit uchovat nezmeneny navzdy. Snad se opravdu jen bojim.

A tak se jen sama sebe ptam, jak se citis ty? Co jsi citil pred tim a co citis ted? Myslis na me jako ja na Tebe? Citis i ted mou vuni, chut a blizkost? Protoze ja citim tu Tvou. Alespon chvili jsem Te mela – patril mi tvuj cas, tvoje telo, tva duse. Par vterin jsem byla tvuj cely svet. Bal ses, ze to neco zmeni. Nevedela jsem proc. Stale to nevim, protoze ja citim stejnou rozechvelost a touhu. Jen jsem o neco zmatenejsi a jeste mene Ti rozumim.Jak moc muzu verit svym  pocitum, Tvym dotekum, pohledu v Tvych ocich?Co vsechno muzu vycist, aniz bych musela vyslovit otazky?

A tusis vubec Ty sam, jak moc jsi pro mne dulezity? Ja si pripadam jako knizka otevrena primo na strance laska, ale vim, ze obcas rikam veci, ktere Te matou. A ja te chci mast. Chranim tim sama sebe, i kdyz si tim mozna mnohem vic ublizim. Bloudim svymi myslenkami sama a prece s Tebou. Jsi casti me samotne a prece mi chybis. Snad ma opravdu vsechno svuj smysl, kazdy nas krok, cin, pocit… Snad se vsechno dobre i spatne deje z nejakych duvodu. Snad jednou ten duvod budu znat. Zatim vim, ze i kdyz me to trapi a vim vsechno, cos mi rekl a co se asi neda zmenit, ze neumim rict sbohem. Neumim Te ze sveho zivota vyskrtnout, i kdyz by to mozna bolelo kratsi dobu.

Libi se mi, ze si neumis pomoct a stale do nej patrit chces.To je ma jedina jistota a na duvody se Te proste nezeptam. Dal budu cekat a trapit se a uzivat si to trapeni. Dal budu v myslenkach s Tebou, dal budes kazdou noc v mych snech, dal se budu zlobit a vztekat sama na sebe a budu s tim, tedy s Tebou, bojovat a prohravat… Bude to tak porad dal a dal a ja budu celou tu dobu vedet, ze jsem strasne zamilovana! Nic z toho Ti neumim, nechci rict, alespon prozatim. A tak Ti to, ma lasko, pisu! I když dobře vím, že si to nikdy nepřečteš…

Komentáře

« Domů | Přidej komentář