Holčička na kole
02.Prosinec 2008Byl to jeden z těch krásných podzimních dnů. Vše prozářené sluncem a vypadajíce tak jinak. Tak krásně, úchvatně. Vše barevné a veselé. Člověk snad ani nemůže mít v tyto dny špatnou náladu. Vše je takové hodně zvláštní. Víme že tyto dny jsou poslední prohřáté před studenou zimou. Před imou, na kterou se asi nikdo netěší.
Šel jsem se kousek prjít a dorazil na sídliště. Sednul jsem si na lavičku za panelák a pozoroval děti na dětském hřišti v doprovodu rodičů. Všichni tak veselí. Malé děti povykovaly, rodiče se hlasitě smáli. Nikdo si nevšiml že je pozoruji. Seděl sem na lavičce, ve svém světě. Byl jsem v tu chvíli zcela sám ale nevadilo mi to. Od všech těch lidí jsem cítil lidskou přítomnost, společnost. Liská zášť byla najednou na chvíli pryč.
Po chvilce jsem si všiml malé cikánské holčičky. Jezdila na kole pořád dokola kolem celého hřiště. Kolo staré orezlé, zřejmě po starších sourozencích. Oblečení které měla na sobě bylo taktéž po starších sourozencích. Vlálo na ní jak šaty na panence. Vše o několik čísel větší. Ona jen stále jezdila a koukala. Velké hnědé smutné oči. Dobrácké oči, do kterých bohužel málokdo nakoukne.
Projela kolem mě hodněkrát a pokaždé se na mě koukla. A já na ni. Koukal jsem do jejich očí. Do těch smutných očí. Bylo mi jí v tu chvíli strašně líto.
Lidé po ní ani nekoukali. Nechtěli s ní mít nic společného. Byla to cikánská holčička. Malá, zatím nezkažená.. a už v tu chvíli společností odepsaná. Odsouzena jen k ježdění na kole mezi skupinkami spokojených dětí.
napsal/a: mouse22 22:39 Link
