Dívka v dešti

Kapky deště líbaly zem svým chladem.

Dopadaly s lehkostí,

s jakou své spící dítě do postýlky kladem,

zbavujíc se starostí.

Tu z mlhy, ladný obrys tkvěl.

Já za ním jsem hnedka šel,

abych viděl na větší blízku

tu nespoutanou, milou dívku.

Šaty její čistě bílé,

krásy na ní každý rys.

Světlem září v plné síle,

jak bohyně Artemis.

Její vlasy černé jako noc,

ve větru mokré vlály.

Tu působila na mne moc,

jejíž silou mé líce rudě plály.

Čistá, nedotknutá dnešním světem.

Smála se a plesala nad každým květem,

jako dítě nad novou hračkou.

To jest umění být láskou.

Láskou upřímnou, jak možné to snad jest.

Láskou takovou, jenž neskrývá v sobě lest.

Láskou z níž štěstí vyplývá.

Láskou, které na světě ubývá.

Ladnými pohyby létala po obzoru,

jako laň, vyrušená z příjemného klidu.

Stébla trávy postavily se do pozoru

Po dívce však najednou ani slechu, ani vidu.

Čas jakoby kolem mne stál

a já jsem si uvědomil,

že v té zvláštní chvíli,

jsem se celým srdcem zamiloval.... _MH