Po příchodu domů jsem si svléknul kabát a šel si do kuchyně dát vařit vodu na kávu. Shodil jsem ze sebe i těžký vlněný svetr a košili jsem si rozepnul u krku. Voda mezitím začala klidně šumět do ticha prázdného bytu. Udělal jsem si tedy kafe a šel si na chvíli sednout do křesla v jídelně. Vzpomněl jsem si na obrázek a tak jsem se ještě zvednul a zašel pro něj. Popíjel jsem v klidu klidu kávu, zajídal ji sušenkami a prohlížel jsem si tu krásu.

Najednou mě něco napadlo. Zvednul jsem telefon a vytočil číslo.

„Davis prosím?“

„Ahoj Tome. Co děláš?“

„Á to jsi ty Sebastiane. Teď čtu noviny, jinak nic.“

„Nechceš se stavit na skleničku?“

„Mohl bych. Hned?“

„Jo přijeď hned.“

„Dobrá. Za nějakou tu chvíli jsem u tebe.“

„Super. Tak zatím ahoj.“

„Ahoj.“

Zavěsil jsem a napil se kafe.

Tom Davis je galerista. Je to dobrý chlap a přítel. Má galerii přímo na Manhattanu. Svoji kariéru si však vydřel. Setkal jsem se s ním na střední škole. Byl to nápadně nenápadný člověk. Nikdy neměl potřebu mluvit více než musel, ale když už mluvil, vyzařovala z něj jakási sebejistota v každém slově. Umění miloval odmalička, ale zvláštní bylo, že kromě několika výjimek sám netvořil nic. Ale cit pro to měl a má. To zase ano. Několikrát na sebe ve škole nechtě upozornil něčím novým – výstředním. Ať už začal nosit oblečení z Paříže, odkud se mu díky rodině dostávaly nejnovější trendy. Nebo na sebe upozornil nejednou narážkou na školní systém. Jak říkám byl prostě nápadně nenápadný.

Zrovna jsem odnášel šálek od kávy do kuchyně když jsem zaslechl přijet auto. Šel jsem se podívat do dveří. Byl to Tom.

„Stihnul jsi to rychle.“

„Město je v tuhle dobu už celkem prázdné.“

„Dáš si něco?“

„Podle toho co nabídneš“ pousmál se a pověsil si kabát na mohutný dřevěný věšák.

„Můžu ti nabídnout kafe, čaj, brandy, whisky, nebo taky dobré víno. Mám prostě všechno.“

„Tak teda to kafe. A … co máš za víno?“ řekl s šibalským úsměvem na tváři.

„Myslím že bych měl mít dole ještě jeden Sauvignon z devadesátého třetího. Může být?“

„Může. Určitě.“

Skočil jsem pro láhev do sklepa. Mám tam takový malý vinný sklípek s velkou dřevěnou mříží na lahve a s dvěma křesly. Nebývám tu ale často. Sklípek je akorát chladný a já si radši vychutnám skleničku v teple obývacího pokoje.

Cestou zpět jsem se zastavil ještě v kuchyni pro dvě sklenice a pokračoval do obývacího pokoje kde ve velkém křesle u krbu seděl Tom. Postavil jsem láhev na stůl a chystal jsem se ji otevřít.

„Nech to. Já to otevřu.“

„Dobrá,“ odpověděl jsem a nachystal aspoň sklenice. Tom víno obratně otevřel a rozlil do skleniček po trošce na ochutnání.

„Tak ochutnáme ne?“ řekl a chopil se sklenice jako pravý someliér. Jemně s vínem zakroužil, silně přičichnul a trošku upil.

„Je výborné,“ povídá.

„To jsem rád, že ti chutná. Ale teď k tomu proč jsem ti volal. Chtěl bych ti něco ukázat.“

Tom doplnil sklenice.

„Tak to jsem zvědav.“

Vytáhl jsem zpod stolu onen kus kartonu s obrázkem namalovaným uhlíkem a podal jej Tomovi. Ten se na to podíval a zatvářil se při tom dosti překvapeně.

„Co to je? Nebo spíš odkud to máš ?“

„Koupil jsem ho na ulici,“ řekl jsem.

„Je to dobrý. Vypadá to fakt dobře. Jenom teda ten kartón dost razí.“

„A taky to, že je to malované kouskem uhlíku. Ale tohle je prý jenom tréninkový obrázek. Je od jednoho mladýho kluka co jsem potkal dneska na procházce.“

„Chtěl bych vidět jak kreslí s uhlem nebo rudkou na normální papír.“

„To já teda taky.“

„Chci do té čtvrti zítra zajít zase a možná ho zase potkám. Nemůžu si pomoct. Ten kluk mě nějak zajímá.“