A jak jsem řekl tak se i stalo. Další den ráno jsem se oblékl a vyrazil. Město v tuto dobu vypadá zvláštně. Lidé se jako mravenci v mraveništi velkoměsta hemží ulicemi ve spěchu za prací. Za denní rutinou svazující je den co den k dělání neustále stejných věcí. Aniž by si to uvědomovali uzavírají se do unavujícího koloběhu dějů unavujících tělo i ducha. Jen málokdy z toho dokážou utéci a pořádně si odpočinout.
Vyšel jsem na ulici a zamával na kolemjedoucí taxislužbu. Ten hned zajel ke kraji. Nastoupil jsem a řekl řidiči cíl.
„Do Bronxu. Někam k letišti Evers prosím.“
„Jistě,“ odpověděl řidič a rozjeli jsme se.
Přestože cesta nebyla moc dlouhá, usnul jsem. Však již po chvilce sladkého odpočinku mne probudil hluboký hlas řidiče.
„Jsme tady pane.“
„Á. Díky. Tady máte.“, řekl jsem a podal řidiči bankovku.
Vystoupil jsem z vozu a vydal se úzkou ulicí mezi starými domy směrem k nábřeží. Šel jsem přesně tou samou cestou jako minulý den. Však v tento čas mi připadala úplně jiná. Prosvětlené ranním sluncem, vyzařovaly domy i jejich okolí, ba i lidé vyklánějící se z oken lehce melancholickou náladu.
Pomalu jsem se blížil k místu, kde jsem se s chlapcem minulého dne setkal. Avšak již z dálky jsem viděl, že tam není. Nu což. Aspoň si tady na chvíli odpočinu, řekl jsem si a sundajíce si tvídové sako posadil jsem se na starou, trojnohou lavičku. Najednou jsem pochopil proč se tady tomu chlapci tak líbilo. To místo působilo útulně a mile. Jen si to člověk musel uvědomit. Musel se vcítit do toho místa.
Chvíli jsem jen tak seděl, avšak pak jsem si všimnul, že ten, koho jsem chtěl navštívit, již přichází. Zahlédnul mne a já si i na tu dálku všimnul jeho údivu ve tváři.
„Dobrý ráno pane.“,zavolal na mne. A tak jsem pozdrav odvětil a jak mile přišel, podal jsem mu ruku.
„Co že jste si sem zas našel cestu?“, zeptal se.
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by jsi mi neukázal ještě nějaký tvůj obraz?“
„No obrazy bych to nenazýval, ale ano. Mám jich doma celkem dost. Jestli chcete tak pojďte se mnou. Bydlím kousek odtud.“
Neváhal jsem a okamžitě přikývnul. Čím déle jsem s tím klukem byl, tím více rostlo mé nadšení z něj. Jeho charisma, vystupování, prostě celkový dojem. To vše ve mně vyvolávalo zvláštní pocit.
Vyšli jsme na rušnou ulici velkoměsta. Slunce se již od brzkého rána rozehřálo a jemný vítr si pohrával s kousky novin ležících po krajích chodníku. Dopolední provoz znepříjemňoval jinak v podstatě hezkou procházku. Hluk aut pronikavě zněl mezi cihlovými barikádami domů.
Po pár minutách chůze a diskuse nad městskou zelení jsme se dostali až k chlapcovu domu.
„Víš, bavíme se spolu tady už nějakou tu chvíli a já ještě vlastně neznám ani tvoje jméno. Tak tedy dovol abych se ti představil. Jsem Sebastian Hayes. Přátelé mi říkají Bass, ale ty mi říkej jak chceš.“, řekl jsem a zastavil se před dveřmi.
„Radši bych zůstal u toho Sebastiana, kdyby to nevadilo. Já se jmenuju Peter Dickins. A teď už pojďte dál. Je tam přece jen tepleji.“
Vstoupili jsme tedy do domu. Na zdech oprýskaná omítka a zem pokrytá křivě uloženými popraskanými dlaždičkami, tak vypadala dlouhá chodba starého cihlového domu. Ale přes to všechno na mne to místo působilo klidně a pohodově. Na zdech byly pověšeny obrázky vystřihnuté nejspíše z nějakého kalendáře. Byly na nich květiny a krajinky v různých ročních obdobích. To celé vždy ve starém dřevěném rámečku. Vnášely do šedi chodby svěží proud teplých barev.
„Líbí se vám?“ zeptal se mne Peter, když si všimnul, že si obrázky prohlížím.
„Ano. Je to milé.“
„To jsme dělali s mámou.“, řekl a v tichosti vytáhnul z plátěné brašničky svazek klíčů. Otevřel velké dřevěné dveře bytu a společně jsme vstoupili.