Úterní ráno bylo pro mne zdrcující. Těžká nechuť cokoliv dělat ovládala moje tělo již od probuzení. Řekl jsem si, že se nebudu do ničeho nutit, a tak jsem zůstal v posteli do půl desáté. Přemýšlel jsem co musím ještě pracovně zařídit a kolik recenzí čeká na dopsání v mé pracovně. Ovšem po chvilce jsem si vzpomněl ta Petera a na to, že se musím ještě zavolat Tomu Davisovi a domluvit s ním na zítřek schůzku u něj v galerii. Najednou jsem se rázem nastartoval, rychle se obléknul a šel si uvařit kafe.

Seděl jsem tak v pracovně a psal recenzi na mizernou knihu od jednoho známého autora. Věděl jsem, že ať tam napíšu sebevíc pravdivé informace, stejně si čtenáři tu knihu prostě koupí. Hold v dnešní době se platí za jméno a ne za kvalitu.

Zazvonil mi telefon.

„Hayes, prosím?“.

„Ahoj Bassi, tady Tom.“

„Zdravím tě. Voláš jak na zavolanou. No, ale mluv nejdříve ty.“

„Víš jak jsi mi ukazoval tu kresbu na kartonu. Rad bych se s tím klukem setkal. Mám pro něj zajímavou nabídku.“

Těmi slovy mi málem vyrazil dech.

„Víš Tome. Přesně kvůli tomu jsem ti chtěl volat. Zítra se s ním setkáš. Zastavím se s ním u tebe v galerii. Budeš koukat. Ten kluk má podle mě sakra velkej talent.“

„Dobrá tedy. Pak je vše domluveno. Zastavíte se dopoledne, nebo odpoledne?“

„Dopoledne.“

„Ok. Tak zítra nashledanou,“ rozloučil se semnou.

„Ahoj zítra.“