Ve středu ráno jsem vyrazil svým starým autem pro Petera. Obloha byla zatažená. Vzduchem poletoval jemný deštík. Mám rád déšť. Příroda je po něm svěží, zelená. I když tady uprostřed města toho zeleného moc není. Ale i tak. Vzduch je po něm čistější a voňavější.

Všimnul jsem si vrstvy prachu na palubní desce. Až teď jsem si uvědomil, že poslední měsíc jezdím všude taxíkem. Taky chodím více pěšky, a tak auto zůstává opuštěné v garáži. Možná stárnu. Možná jsem si oblíbil volnost chůze. Nevím.

Přijel jsem před Peterův dům. Čekal na mne již venku na schodech.

„Ahoj. Nastup si,“ zavolal jsem na něj.

„Dobré ráno,“ odpověděl a nasednul do auta.

Vyjeli jsme. Bylo ticho. Oba jsme poslouchali jen hučení motoru při řazení. Po chvíli mi to už začalo vadit a tak jsem zapnul rádio. Do až intimního ticha mezi námi se ozval hlasatel oznamující momentální čas. Pak uvedl další písničku a opět ztichnul. Autem zazněl hladký hlas Natalie Cole.

„To mám rád,“ řekl najednou Peter.

„Líbí se ti soul viď? Slyšel jsem ho u tebe jak jsme se poprvé potkali.“

„Ano. Je to super muzika. Dobře se při ní maluje.“

Dialog opět utichnul. Dlouho jsme mlčeli, než jsme přijeli před galerii.

„Tak. Vystupujem.“

Vešli jsme do vysokého panelového domu, kde v prvním patře byla galerie. V přízemí nás uvítala sympatická, mladá sekretářka.

„Á, pan Hayes. Zdravím vás. Pan Davis vás již očekává,“ řekla a vyšla směrem ke schodům, aby nás doprovodila do galerie.

Vyšli jsme do patra, kde nás čekal nádherný pohled na obrovskou bílou místnost se sloupy plnou obrazů, soch a plastik.

„Je to tu super,“ řekl Peter Nadšeným hlasem. U jednoho ze sloupů stál Tom s nějakými zákazníky. Zahlédnul nás, jak se k němu blížíme. Usmál se na mě, pozdravil a pokynul sekretářce, aby nás odvedla do kanceláře.

Prošli jsme velkými dřevěnými dveřmi do Tomovy luxusní pracovny.

„Posaďte se prosím. Pan Davis za chvíli přijde.

„Jistě. Děkujeme.“

„Mohu vám něco nabídnout? Kávu, čaj, nebo nějaký alkohol?“ zeptala se.

„Alkohol ne. Díky. Ale dal bych si kávu pokud mohu.“

„Ano. A co mohu nabídnout vám?“ zeptala se Petera. Ten ale nereagoval. jen se tiše díval z okna na ulici.

„Prosím, Petere co si dáš?“ zeptal jsem se tedy já.

Otočil se a tiše řekl:

„Nic. Snad jen papír a tužku, jestli můžu prosit.“

„Jistě,“ řekla sekretářka a odešla.

„Chceš kreslit?“ zeptal jsem se Petera. Ten jen tiše přikývnul.

Prohlížel jsem si Tomovu pracovnu. Na zdech byla tmavá tapeta se zajímavým, nejspíše africkým vzorem. Sem tam ji překrýval obraz nějakého zvířete. Od dravých šelem při lovu, přes jeřáby stojící nehybně ve vodě, vyhlížejíce si přitom svou kořist, až po divoké kachny sedící v hnízdě v rákosí na vejcích.

„Je odtud zajímavý výhled na ulici,“ řekl najednou Peter. Otevřely se dveře. Jimi prošla sekretářka s malým podnosem a hned za ní šel Tom.

„Zdravím vás přátelé,“ řekl s příjemným úsměvem na tváři.

„Chtěl bych ti Tome představit tady Petera.“

„Těší mě, že tě poznávám. Jmenuju se Tom Davis, jak už ti asi Sebastian řekl. Pro tebe stačí Tom.“

„Taky mě těší.“

Já mezitím poděkoval sekretářce za kávu a trošku upil. Byla výborná. Tom se posadil do velkého koženého křesla a zadíval se na Petera, který se pořád ještě díval z okna.

„Slyšel jsem, že tě baví kreslení.“

„Ano,“ odpověděl Peter a šel ke stolu pro tužku a papír.

„Nemáte nějakou větší knihu? Chtěl bych si něco načrtnout, ale nemám čím si podložit papír.“

„Támhle v rohu stojí malířská deska. Klidně ti ji půjčím.“

„Díky.“

Peter si zašel pro velkou nastavitelnou dřevěnou desku na třech masivních nohách, postavil ji k oknu a uchytil na ni papír železnými sponami. Opět se pak zadíval z okna. Poté vzal do ruky tužku a začal kreslit obrysy. Do té chvíle hlasitý rozhovor mezi mnou a Tomem najednou utichnul. Oba jsme se zaujetím sledovali jak neskutečně zručně si Peter při skicování počíná. Celé to byl jeden velký koncert čar.

Najednou ale Peter přestal.

„Proč tak mlčíte?“ zeptal se s tázavým pohledem.

„Jenom jsme trošku přemýšleli. Nenech se rušit. Chtěl jsem ještě něco Sebastianovi ukázat. Počkáš tady tak dvacet minut?“

„Jo. Aspoň si to dokreslím.“

„Zatím ahoj. Za chvíli jsme zpátky.“

Vyšli jsme před dveře kanceláře a už jsem byl zasypán větami z Tomových úst.

„Ten kluk má talent. Je fakt dobrej a jsem zvědav co tam vytvoří. Chtěl bych toho ale od něj vidět více. Něco bych možná i vzal do galerie. No ták, Sebastiane. Myslíš, že by to šlo zařídit?“

„Nevím. Ale myslím, že ano. Ovšem ptáš se na to nesprávného člověka.“

„Já vím. Necháme ho teď v klidu kreslit. Zatím ti ukážu pár nových obrazů, co mi sem převezli.“

„Dobrá tedy.“