Procházeli jsme se galerií a já obdivoval nové kusy. Byly to nádherné obrazy, ale ať jsem se na ně díval sebevíce, stejně mne žádný nezaujal tak jako ty od Petera. Nebyly tak živé. Nebyly tak zajímavé a charismatické. Byly prostě jiné.

Sednul jsem si s Tomem na velkou pohodlnou sedačku v rohu místnosti. Povídali jsme si o práci.

„Ahoj zlato,“ zavolal příjemný ženský hlas za námi. Oba jsme se otočili. Byla to Anna, Tomova manželka. Milá mladá paní. Krásné černé vlasy jí padaly do očí, které zářily jako dva malé lesklé kamínky.

„Ahoj Anno, miláčku. Co tady děláš? Myslel jsem, že dnes pojedeš s Cathrine nakupovat.“

„Ale ano. Pojedu. Měli jsme jenom náhodou cestu kolem, tak jsem se zastavila.“

„To je od tebe milé Anno. To by měl tvůj manžel jistě ocenit. Co ty na to Tome? Co takhle zajít společně na oběd?“ vložil jsem se do rozhovoru s úsměvem na tváři.

„Já jsem pro,“ odpověděl Tom. „A můžeme vzít i Petera, pokud bude chtít.“

„Kdo je Peter?“ zeptala se Anna s údivem na tváři.

„Uvidíš. Pojď Tome. Vrátíme se do kanceláře.“

Zvedli jsme se ze sedačky a prošli dlouhou spletí sloupoví s obrazy.

Zaklepal jsem na dveře a vstoupil. Peter byl již hotov. Seděl v křesle a popíjel vodu. Tom šel k oknu, u kterého stála kreslířská deska s obrázkem. S jeho typickou kamennou tváři si jej prohlížel a jen jemně pokyvoval hlavou. Najednou se otočil k Peterovi.

„Je to super. Má to pár malinkatých chybiček, ale je to, jak říkáš, jenom skica,“ řekl s kritickým tónem v hlase. Pak se ale opět usmál a řekl Peterovi:

„Nakresli pro mne prosím obraz. Dám ti všechno co k tomu budeš potřebovat.“

Na tato slova Peter málem vyprsknul vodu kterou zrovna pil. Všichni jsme se začali smát.

„Když bude stát za to, tak ti ho zde vystavím,“dodal Tom.

„Opravdu? No jestli chcete? Budu se snažit,“ letěly najednou z Petera slova jako voda z hráze jezera.

„Zpomal chlapče. Řekni, co budeš potřebovat. Sebastiane zavolej prosím sekretářku.“

„Stačí mi tužka, uhlík a papír. Velikost je na vás. Podle toho jaký ho chcete.“

Sekretářka vešla a Tom jí řekl co má donést. Ta jen přikývla a zmizela opět ze dveří. Peter seděl jako solný sloup. Díval se zase z okna. Podle mne již přemýšlel co nakreslí. To se mi potvrdilo, když opět promluvil.

„Přemýšlím pane Davisi.“

„Stačí Tome,“ přerušil ho.

„Dobrá. Tak tedy přemýšlím Tome, co bych ti nakreslil. Co bys chtěl?“

„To nechám na tobě. Máš v tomhle směru úplně volnou ruku.“

„Hmm…,“zabručel si Peter a zase se podíval z okna.

Mezitím již vběhla do pracovny sekretářka s plnou náručí papírů a kreslířských potřeb. Položila vše na Tomův pracovní stůl a odešla.

„Tak. Tady máš sadu tužek na kreslení od nejměkčí k tvrdším. Tady jsou papíry. Formát A2. Kdybys potřeboval další tak stačí říct.“

„My…my…myslím, že to bude stačit,“ řekl tom s nevěřícným pohledem.

„Jo a tady máš ještě gumy. Jsou dobré. Nedřou tolik papír jako klasické. A tady ještě uhlíky jak jsi chtěl. Však kdybys něco potřeboval tak víš kde mě najít. Tak a teď vás teda všechny zvu na oběd. I tebe Petere.“

„Mockrát děkuji. Obrázek dostanete. A bude stát zato.“

Asi až teď si Peter všimnul Anny. Nenápadně se na ni podíval, ale ona si toho všimnula.

„Mne tady asi nikdo dneska nepředstaví,“ řekla s škádlivou ostrostí v hlase.

„Omlouvám se. Anno to je Peter. Petere to je Anna, Tomova manželka.“

„Těší mne,“ řekla a podala Peterovi ruku. Ten se nenechal překvapit situací a jako pravý anglický gentleman jí ruku políbil.

„Potěšení je na mé straně madam.“

„Ó. Vidíte pánové. Takových mužů je dnes na světě jako šafránu,“ poškádlila Anna opět naše ega.

„Pojďme. Mám už hlad,“ řekl jsem na to já a tak jsme vyrazili.