Nasedli jsme do auta a jeli na oběd. Koupil jsem klukům hamburgery a zamířil domů.

Vjel jsem do zahrady s kašnou přímo před domem. Na kašně je socha koně. Klukům se moc líbil. Voda mu už bohužel z úst neprýští, jak tomu bylo kdysi. Teď je čerpadlo i celý systém pokažený a mě se ještě nechtělo to nechat opravit.

„To je tvůj dům?“ zeptal se mě Peter udiveně.

„No, ano.“

„Bydlíš tu sám?“

„Ano. Akorát jednou týdně se za mnou zastaví uklízečka.“

„Je to tu moc hezké…. a velké,“ dodal Peter když jsme vešli do vstupní haly. Hned za námi vběhli do domu chlapci.

„Jéé…“ volali nadšeně. Najednou jak jsem pozoroval ta malá křehká stvoření jak pobíhali po domě a jako princové v pohádce objevovali nová zákoutí. Všechno se rozzářilo a mne se najednou tlačily do očí slzy. Všechno totiž vypadalo jako v mých snech s Mariou, mou zesnulou ženou. Petera zaujaly sošky lvíčat na dolním konci schodiště. Klidně je pozoroval, pak k jednomu z nich přišel a jako slepec se dotknul jeho hlavy. Zkoumal ji pozorně. Projížděl prsty každý záhyb, každou prohlubeň jakoby jej opravdu pozoroval hmatem.

„Máš tady nějaký papír?“ zeptal se mne naráz. Uvědomil jsem si, že jsem mu ještě nedal onen dárek, kvůli kterému jsem vlastně za nimi jel.

„Ano, jistě. Ale počkej. Něco pro tebe mám.“ Oči mu jen zazářily. Šel jsem do auta pro dárek. Když jsem se vrátil Peter zmizel.

„No ták kluci. Pojďte sem všichni,“ zavolal jsem, ale ze schodů sešel jen Peter. Scházel s tím pravým šibalským úsměvem, jaký umí jenom děti.

„Kde máš brášky?“ zeptal jsem se.

„Šli se schovat. Prej je máš hledat,“ řekl Peter a už mi visel očima na ruce, ve které jsem držel malou krabičku. Všimnul jsem si toho a nechtěl ho už napínat.

„Tady pro tebe mám malý dárek.“ řekl jsem a podal mu ho.

„Dík..“ odpověděl a už z krabičky strhával stužku. Po chvilce napínavého otvírání z ní vytáhl malý mobil. Podíval jsem se mu do očí. Vypadal spíše zděšený než potěšený.

„Copak? Nelíbí se ti? Můžu ho vyměnit.“

„Né…“ vyhrknul ze sebe. „Je super.“

„Jsem rád, že se ti líbí. Máš tam na půl roku zaplaceno neomezené volání, tak doufám, že se občas i ozveš. Moje číslo tam už máš uloženo.“

„Dík,“ zvolal nevěřícně a objal mě. Bylo to hřejivé. Najednou se mi vtlačily do očí slzy. Peter se mi podíval do tváře. Chtěl jsem to před ním skrýt a tak jsem se podíval do země.

„Ty pláčeš?“

Už jen to jak se zeptal mě donutilo k úsměvu.

„Ne, neboj. Pojď dám ti ty papíry a půjdeme na večeři.“

Šli jsme do pracovny, kde jsem z pod velkého dřevěného stolu vytáhl několik listů A3 formátu. Z šuplíku jsem pak vytáhnul sadu tužek a podal ji Peterovi.

„Děkuji,“ řekl a vyběhnul z pracovny.

Po asi půl hodině marného hledání Mikiho a Tomyho jsem to vzdal a čekal v obývacím pokoji až je to přestane bavit, ale pořád se nic nedělo.

„No ták. Kluci. Vyhráli jste… tak už pojďte tady dolů.“

Pořád nic.

„Půjdeme na večeři!“ zavolal jsem. A chvíli na to už kluci utíkali ze schodů dolů.

„Jó, půjdeme na jídlo.“

A tak jsme se naložili do auta a odjeli.

V mé oblíbené restauraci, asi čtvrt hodiny cesty od domu, byl ještě poslední stůl volný. Byl jsem rád. Přestože byla restaurace téměř plná lidí, zástěny a tlumené osvětlení navozovalo klidnou a intimní atmosféru.

Zrovna jsme večeřeli když ke stolu kousek od nás přinesl číšník dva velké zmrzlinové poháry. Klukům rázem jakoby přestalo chutnat. Přesně jsem chápal o co jim jde.

„Pane vrchní!“

„Mohu nějak posloužit,“ odpověděl mi číšník.

„Prosím tři támhle ty poháry. A nebo čtyři. Taky mám chuť.“

„Jistě pane.“

Jen co jsem objednal, kluci se zachichotali a začali opět jíst.

Dojedli jsme hlavní jídlo a chvilku na to už přinesli poháry. Kluci se na ně vrhli, jakoby poslední týden nejedli. Netrvalo dlouho a i má skleněná miska, ve které ještě před chvílí byly čtyři velké kousky zmrzliny, byla prázdná. A tak jsem zaplatil a jeli jsme domů.

Doma jsem všechny tři kluky uložil do obrovské manželské postele v pokoji pro hosty. Už jsem chtěl odejít, když v tom se mi za zády ozvalo: „A co pohádka?“

Řekl to Tomy, schoulený spolu s Mikim pod velkou peřovou dekou. Peter byl už otočený zády ke mně a pomalu oddychoval. Upřímně řečeno, nechtělo se mi v tu chvíli hledat v knihovně pohádkovou knížku, a tak jsem klukům rozhodl povyprávět příběh o malé myšce, kterým mě vždy uspávala moje maminka. Povídám a povídám, sedíce přitom ve velkém pohodlném křesle, až jsem usnul i já sám.