30.Květen 2014,07:41
Jsou to 4 roky co jsem naposledy usedla k tomuto webu. Je to divný pocit. Hodně se toho změnilo. Už pracuju ( zrovna sedím v práci o kterou za měsíc přijdu kvůli stěhování společnosti jinam, hold 2,5 roku ztraceného času) , nejsem ta pěkná milá optimistická holka ( jů vám se nezdálo, že bych byla optimistická, dobře tak to opravuju na naivní) , Arya je po smrti, mám 2 nové čsv Ebi a Ciri.  Tátovi se vrátil rak, ségra je nemocná a jde na operaci. Nemám 3,5 roku chlapa a můj život se řídí heslem Když máš dobré přátelé, nepřátel netřeba. Ach jak pravdivé přísloví. Poslední roky mě o tom můj svět neustále ujišťuje. Jen si říkám, kolik toho vydržím? kolik toho zvládnu dál? Komu se mám svěřit, komu věřit, kde najdu tu oporu co bych potřebovala.  Každý někoho potřebuje, nejsem výjimkou, ale ta jež bych se svěřila je v tuhle chvili i osoba, která mi znovu ublížila.  A kde je jádro pudla? vždy si začne s nějakým mým kamarádem, ideálně někým koho mám fakt ráda. Hmm tak si spolu začnou ( spát chodit doplňte si sami)  a já opakovaně přijdu  o někoho mě blízkého. Protože být 3 do party pro mě není. Zas znovu zažívat  tokání 2 lidi co mám ráda a připadat si o to osaměleji, smutněji, nešťastněji . Upřímně nenávidim ten pocit 5 kola u vozu. Ale až mco často jím jsem. Sem tam se ptám sama sebe, tak si někoho najdi. Ale točím se v zamotaném kruhu. Jsem psychicky zničená a na dně i z toho že jsem sama, ale bojím se někoho najít, protože jsem vlastně v ne úplné psychické pohodě, a to by nemuselo být dobré pro začátek vztahu. Jupí jak z toho ven mě nenapadá.  Po letech mám zase chuť vzít něco ostrého do ruky a hrát si,  ověřit si že žiju, že dýchám, že mi v žilách stále koluje krev a ne ledový smutek.  že mohu cítit i fyzickou bolest a nejen tu psychickou, co mě drží v temnotě bez naděje. Wau, už i sama sobě připadám tak úžasně labilní. Jo antidepresiva jsem zkoušela, ale moc mě tlumili. Ale bojím se, že hned jak zkončím v práci, půjdu si je radši zobat. Budu mít moc času na sebe.  Moc času přemýšlet. Už teď mi zas mozek šrotuje tak, že se bojím že vybouchne, i když by byl aspoň klid. A jestli mám tentokrát vlkošedou brzdu? nevím nevím. Oproti arye mě ani jedna tolik nepotřebuje. A já si chvilkama říkám, kdy nádoba přeteče a co se stane pak, možné následky mě přestávají děsit ...
 
vložil: t.h.e.r.e.s.i.s
Permalink ¤ 0 komentářů