Já už nevím jak dál, je mi jedno jestli to bude někdo číst, nebo kolik tu bude překlepů či gramatických chyb...Už nevím jak dál, mám v sobě bouři pocitů, jako bolest, strach, beznaděj, pocit odstrčení. Jako kdyby nikdo neviděl co se se mnou děje, už sme zas jen holka s divnou náladou, nikdo nezjišťuje co se mi honí hlavou. Ale já řvu, mé srdce řve, mé já se trhá na kousíčky. nevím proč, vážně to nevím. nemělqa bych mít důvod, mám skvělého přítele kterého vážně upřímně miluju. Mám krásnou čubu čsv, která je milionová. Žiju doma s otcem, nic moc bych řešit nemusela. Jenže mé podvědomí si to nemyslí. Ničí mě. Nejradši bych zalezla do starého pokoje s plakáty a vybrečela se. Někdy mám pocit, jako kdyby můj přítel se mnou nepočítal. Je to jen pocit vím, ale ten mi dává zabrat.  Asi bych měla zmínit jak to je, od září bydlí se mnou. Jenže když někam jde, málokdy ho napadne, že bych ráda šla taky. A já sem prostě jen tupá nána, která chce sním sdílet i jeho čas, ne abych ho sebou tahala jen já. protože sním ráda sdílím svou lásku k šakalům a přátelství s pár lidma. Prostě je to na nic, sem nikdo, sme stín, sem bytost která zas zabloudila v temnotě vlastní mysli co neví jak dál. Jak sez toho dostat, bejt zas veselá holka. Kéž by šlo na všechno zapomenout, nebo přestat existovat v tomhle mém šíleném světě...