už ani nevím jak dlouho jsem nic nenapsala. Ale život mě občas donutí ze sebe vylít veškeré  pocity. Minulost se znovu opakuje. otci se vrátila rakovina. Nejspíš má metastáze. Je měsíc před vánoci, kdo ví jestli tu bude do vánoc, kdo ví, jestli tu bude další týden. Znovu sem si ověřila, že nemám moc dobrých přátel, není se o koho opřít, komu se vybrečet. Na koho se společhnout. Kdo by mě podržel nad vodou. Smutná realita mého života. Asi mě osud za něco trestá. Bolest svírá moje srdce v pevné až ocelové pěsti. Mám pocit že umírám, že už není možný další nádech.  že neudělám ani krok, ani pohyb. že skočím pod nejbližší vlak, auto, metro, z mostu. že si vezmu ostrý nuž a znovu otevřu žíli. že nechám tu rudou krev opustit mé tělo a ulevit si, že zkončím se vším. se svým spackaným opuštěným, osamělým životem. protože pro co mám žít, pro koho. sem sama, tak děsně sama, opuštěná v davu lidí, bez obejmutí. bohové jaké to je cítit lidské teplo? jaké to jem ít někoho, komu člověk položí hlavu na rameno a na chvíli se utiší. jaké to je nebýt sám.  Jo mám své 2 jakovlčice, ale furt si říkám,  nebude jim bez paničky na dně pekla líp? bez paničky bez naděje, která nevidi světlo na konci tunelu, pokud to nebude metro...