Je padlý anděl,
při dopadu na zem si polámala křídla.
Zapadla do nejhlubšího bahna
a první věc, kterou spatřila při otevření očí,
byla temná postava brousící kosu.
Došlo jí kdo to je,
to smrt se stala jejím věrným společníkem.
Cítí bolest, nemůže se nadechnout,
cítí roztříštění srdce na tisíc kousíčků.
Smrt se jen pousmála:
Neboj, nejdu si pro tebe,
ale pro ty jež miluješ.
Tak ztratila smysl žití.
Její tělo se stále hloub bořilo do bahna smutku.
Slyšela skřípavý smích a zvuk brousku.
Pohlédla k nebi, ale nikdo jí nepomohl,
byla na dně, věděla že je konec.
Tak pozvedla své poslední čisté pírko
a naposledy se pousmála
pak sáhla za opasek a vytáhla krásnou dýku.
S její pomocí si rozřízla tepnu
a sledovala unikající život
a konečně našla ztracený klid.
Zavřela oči a naposledy vydechla ta slova:
...Bože neopouštěj mě.
Ale on ji opustil
Pěkné pojednání o vládkyni s kosou. Jen je to všechno moc smutné. :o)