Na holé rozdupané zemi leží tělo pokryté blátem. Celé se chvěje v křečích.Ze rtů se ozve zasténání. A chvějící se víčka se pootevřou. Na svět se zahledí hnědé oči.Cítí, jak se zem chvěje. Nechápe co se děje. Nedaleko projíždí velký hnědý válečný hřebec. Jeho jezdec se směje se svoji družinou. Najednou kůň poskočí a postaví se na zadní. Pod jeho kopyty se tělo choulí do klubíčka a snaží se uniknout ostrým podkovám. Rytíř hbitě seskočil z koně a hledí pod svého koně.Dotkne se zablácené postavy a ta jen ucukne. Odhrne dlouhé vlasy z tváře a spatří obličej dívky. Je mladá, sotva 19letá.Její hnědé oči na něj hledí pohledem zbitého psa. Nepromluví a tak ji beze slova vysadí do sedla.Jeho páže něco říká, ale dívka nic neslyší ani nevnímá.Dorazí do hradu, kde ji předají starší ženě. Ta se o ni postará. Umyla ji a nechala nakrmit. Dívka stále nemluví. Jen ten její pohled. Každý kdo ho spatří, si říká: „Co se jí asi stalo“.Uběhlo spousty dní. Najednou se ozval výkřik. Každý, kdo ho zaslechl, se zarazil. Bylo v něm slyšet tolik bolesti. Mladý rytíř se rozeběhl do pokoje,kde ležel původce toho výkřiku. Přesněji ležela. Mladá dívka z lesa, jež celou dobu jen hleděla do prázdna a neřekla ani slovo.Neměla na to sílu. Její mysl bloudila temnotou.Teď ležela na posteli a celá se klepala. Její tvář byla bledá jak měsíčná svit.Panenky měla rozšířené, až její oči vypadali černě. V místnosti bylo teplo, ona se však klepala zimou. Vzpomínky se jí hrnuly do hlavy.
Křik, krev, bolest, smrt. Viděla svou sestru, jak ji uhodila. Tma. Prudké světlo a pocit prázdnoty. Otevřela oči, spatřila kolem sebe spousty mrtvých.Její rodina, přátelé všichni pryč. Utíká. Daleko, jak nejdál to jde. Najednou padá,cítí zase bolest. Pak ji obestře temnota.
Znovu otevře oči. Vše se na ní navalí, vykřikne. Přibíhají cizí lidé. Vstane z postelea začne vyděšeně couvat. Narazí do rámu okna. Pohlédne ven. Je vysoko.Chce všeskončit. Potřebuje vše skončit a tak skočí.
Chvíli letí. Cítí vítr ve vlasech. Už se nebojí. Brzy bude zase s rodinou.