V hlase člověka zaslechla bolest, naklonila hlavu na stranu a začala si ho prohlížet. Byla přesvědčená že ho vidí poprvé a přesto na něm bylo něco známého, něco co se dotýkalo jejího nitra. Měla pocit že někde hluboko v ní se něco probouzí. Přistoupila o krok k němu, z ničeho nic se jí před očima objevil obraz. Snad vzpomínka zasunutá hluboko v jejím srdci.
Viděla před sebou krásný zámek a postavy vybíhající z něj. Dívku se skoro bílými vlasy a za ní uhánějícího muže.Oba se smáli. Z ničeho nic po dívce skočil a svalil ji na zem.Kouleli po zemi sudy a chovali se jak malé děti. Pak ji políbil a zahleděl se ji do podivně jantarových očí. „MilujuTě Deanarys, vezmi si mě.“ Dívka mu pohlédla do tváře a objala ho rukama kolem krku.“Taky tě miluju a vezmu si tě ráda.“
Podivná vidina náhle zmizela a ona si uvědomila, že ten muž ze sna je ten jež před ní stojí.
Znovu potřásla hlavou a začala ustupovat. Zvířecí pudy se svářili s podivným pocitem uvnitř jejího srdce.
Mladý rytíř si klekl na zem a vztáhl k ní ruce. V očích měl bolest. Stejnou jako ona cítila uvnitř sebe. V jeho pohledu byla bolest ze samoty. Ze ztracení své družky, která dnes stála před ním ve své vlčí podobě a mohla každou chvíli uniknout.
"Deanarys, vzpomeň si. Vzpomeň si na nás. Copak někde uvnitř mě stále nemiluješ? Copak je to za zlo, které mi tě sebralo a změnilo ve vlčici. Pohlédni dovnitř sebe. Miluji Tě, vždycky budu. prosím vzpomeň si. Jen láska mi tě může vrátit."
Jeho hlas se ztratil v šelestu listí.
Zlatavé oči se rozhlédli kolem sebe. I ona znovu zmateně zakňučela. Ten hlas, cítila ho uvnitř srdce.Jako kdyby se dotýkal, něčeho uvnitř ní. Najednou uslyšela zadrnčení tětivy. uskočila stranou, ale šíp nebyl určený jí.
V mladíkově tváři se objevil úžas. Pohlédl na svou hruď , kde spatřil zvětšující se červenou skvrnu. Z lesa se ozval tichý smích a vzdalující se kroky.
Cítil jak z něj uniká život, chtěl promluvit směrem k vlčici ale nemohl.Padl tváří k zemi a poslední co spatřil, byla bílá srst vlčice a její žluté oči. Oči jeho životní lásky.
V okamžiku, kdy mladík naposledy vydechl, vlčicí projela prudká bolest.I ona padla k zemi, kde se chvíli vzpouzela bolesti. Pak ztratila vědomí. Uteklo spoustu času, než se probrala. Chvěla se zimou a s potížemi se vydrápala na nohy. Pohlédla před sebe, kde spatřila na zemi ležícího mladíka. Vrhla se k němu. Z hrdla ji unikl bolestný sten.objala ho rukama ale cítila už jen ztuhlé tělo.
Nechápala kde se tu vzala, ani kde se tu vzal její druh a proč je mrtví. Natož proč je uprostřed lesa úplně nahá. Ale nic z toho ji nezajímalo, houpala se na patách a objímala mrtvé tělo jejího milého. Její oči hleděli do prázdna. Jen v uších ji znělo vlčí vytí, které se k ní stále přibližovalo.Vyšel měsíc, když nedaleko sebe spatřila svítící oči, hledící na ní. Neměla strach. Vlci kolem ní utvořili kruh a potichu zpívali svoji píseň. Byla tesklivá,vyprávěla o ztracení druha, o životě a smrti. S prvními paprsky slunce se před dvojici postavila velká černá vlčice. zaklonila hlavu a silně zavyla. V celém lese se proudili všichni ptáci a vznesli se k obloze, která na chvíli potemněla. Šum křídel ohlušil svět. Najednou místo dívky znovu stála bílá vlčice a vedle ní šedivý vlk. Oba hleděli na mrtvé tělo mladíka. Vlk se otočil ke své družce. Jeho oči měli zvláštní modrou barvu. Černá vlčice zakňučela a vlci se rozběhli za svou královnou. Osamělý pár vlků si ještě chvíli hleděli do očí a pak se vydali po stopách smečky, kde budou žít navždy spolu....