Odemkla si stáj a vešla dovnitř. Bylo v ní cítit vůně sedel a sena. Koně byly v ohradě.Došla si pro ohlávku a kousek chleba. Pak se vydala ven. Koníci se v poklidu pásly a nevšímaly si okolí. Vešla dovnitř a došla k velkému mohutnému valachovi. Nabídla mu pamlsek a objala ho kolem silného krku. “Aho jmiláčku můj velkej , tak co vyjedeme si spolu? Jen mi dva , než budeme mít práci? Nasadila mu ohlávku a vyvedla ho ven. Tam ho uvázala a přinesla si čištění. Pečlivě ho vydrhla a pak nasadila uzdu. Dneska bez sedla ju?Stejně bych tě nedotáhla a budeme dřív doma. Odvedla si koně k hrazení a pomocí něj si na něj vylezla. Pak ho pobídla podél ohrady pryč. Když vyjela na kopec,rozhlédla se po krajině a pobídla koně do cvalu. Cítila vítr ve vlasech.Odvlával ji myšlenky z hlavy a konečně se cítila svobodná. Volná jako ptáci na obloze.Zastaví na vrcholu kopce a shlédne dolů do krajiny. Ani si to neuvědomí, ale po tvářích, ji začnou téct slzy. Nechá ho pást a hlavu skloní k jeho hřívě. Ramena se začnou otřásat tichým pláčem. Valach neklidně zvedne hlavu a pootočí ji ke své jezdkyni. Tiše zařehtá a vyruší ji z jejího smutku.Jeho počínání se pousměje a pohladí ho po krku. Pak pohodí hlavou a nahlas promluví.“Nebudu přece brečet nad rozlitým mlékem ne? Zase bude dobře.Vždycky pak bude dobře…Hold zase někdo ublížil, ale mám tebe a přátelé. Zahledí se před sebe a mlaskne. Na to se rozejde pomalým rozvážným krokem a ona může přemýšlet. Jejímysl se ocitne jinde. Když najednou kůň poskočí a rozeběhne se rychlím cvalem z kopce. Z ničeho nic cítí jak letí.Vzduch ji objal svýma jemnýma rukama a o to tvrdší byl pád. Vyrazil jí dech a ona se bála i pohnout.Ležela na zemi. Slzy se změnily na slzy bolesti. Před očima se ji začali míhat hvězdičky a cítila jak ztrácí vědomí.Ucítila něžný dotyk na tváři. Otevřela oči a spatřila nad sebou mužskou tvář. Byla krásná. Ostré rysy,výrazný noc a tvrdý vzhled zjemňovaly rty stvořené k líbání. A ty oči. Modré jako nejhlubší laguna.Byly v nich zlaté tečky a jiskry čtveráctví. Když se usmál, ve tváři se objevily ďolíčky.Hlavou se ji mihla jediná myšlenka. Takovou krásu u muže by měly zakázat nebo na ní vydat zbrojní pas. Hlavou ji projela ukrutná bolest a chtěla znovu ztratit vědomí. Najednou uslyšela jeho hlas.Připomněl ji hlas anděla. Nebo tak by určitě zněl. „Neusínej maličká, hlavně nespi. Pokud usneš bude pozdě.Poslední slova jejího anděla se jí začali rozplývat, a ona ztrácela vědomí.Když se probudila do očí se jí zabodlo světlo. Zasténala.Celé její tělo jí bolelo.Spatřila svou matku.Chtěla promluvit ale v ústech měla sucho. Ta jí nechala napít. Nemohla si na nic vzpomenout. Tiše zasténala.Kde to jsem? Co se stalo. Matka si vyměnila pohled s mužem mimo její dohled.No víš,měla jsi nehodu spadla jsi z koně a byla jsi dlouho v bezvědomí. Ale teď už je všechno v pořádku. Uběhlo pár týdnů a ona se konečně dostala domů.Tam ji čekala velká rána. Její kůň musel být utracen. Při tom běhu si zlomil nohu a nebylo mu pomoci. Dívka začala chodit jak tělo bez duše. Život ztratil smysl.Když toho byla schopná, vyšla si do míst, kde byla se svou koňskou láskou.A tam ho zase spatřila. Viděla ho jak běží přes louku směrem k ní. Na hřbetě mu sedí muž jež jí držel za ruku po jejím pádu. Přivřela oči. Nevěřila jim a najednou byly u ní. Muž seskočil z koně. A zadíval se jí do očí. Pojď se mnou. Nabídl ji svou dlaň a ona ji přijala. Vysadil ji na černého mohutného valacha a vyskočil na koně za ní. Zašeptal jí ať mu věří a pobídl koně v cval. V tu samouchvíli na jiném místě doktoři oznámily jedné ženě že její dcera právě zemřela.