Četla jsem knížku.
Byla o dívce.
Ta dívka trpěla, tak jako já.
Víš proč?

Byla zamilovaná.
Tak moc jako já jsem do tebe.
Ona ho milovala míň, než já miluju tebe.
On ji nechtěl ,tak jako ty nechceš mě.
Ale přece jen není o mně.

Víš proč?
Nakonec si padnou do náručí.
Ale já zůstanu bez tebe.

Pokaždé, když spatřím krásu tvou,
slova v ústech se mi rozplynou.
Rozplynou se jako krásný sen,
chtěl bych mluvit, ale mlčím jen.
Místo krásných slov teď ticho zní,
už nechci být ten, co nic nepoví.

Jsi má touha, jsi má naděje,
jsi jako mráček na nebi, který nikam nepluje,
který stále někam pluje
jsi jako růže, však bez trní,
jen krásně kveteš má milady,
věz jsi pro mne víc než jen každodenní.

Chybíš mi,
Jako hvězda na nebi,
Chybíš mi,
Jako Slunce na Zemi.

Chybíš mi,
Jako vítr vlnám,
Chybíš mi,
Jako muž ženám.

Chybíš mi,
Jako mléko kávě,
Chybíš mi,
Jako vláha trávě.

Chybíš mi,
Jako tuha v tužce,
Chybíš mi,
Jako náboj v pušce.

Chybíš mi,
Jako včela květům,
Chybíš mi,
Jako mír světům.

Chybíš mi,
Jako ve slově hláska,
Chybíš mi,
Jako v srdci láska…

Těžko je psát, jak mi chybíš
jak schází mi vidět úsměv tvůj,
šťastná jsem, když se mnou ležíš,
i ve spánku mne opatruj.

Tvůj jemný dech pochytit ve vlasecha s úsměvem na rtech usnout,
ale bez tebe spát tu nedá se,
však musím světlo zhasnout.

Kolem je tma,víčka zavírám
a volám k sobě anděly,
pojďte blíž, asi umírám,
sama v posteli.

Jen ještě jedno povím Vám
a před všemi slibuji:
Lásko! jsem šťastná že tě mám, jen tebe miluji.

Mám rád, když. tvoje rty se něžně dotknou těch mých,
je krásné, když lásku svou soustředíš v nich
Tvé rty jsou sladké jak sklenice medu,
já šťastný jsem, když za ruku Tě vedu

Miluji, když rty Tvoje si s mými hrají,
jak líbat umíš?… až dech se mi z toho tají
Mé rty jsou bez Tvých suché,
mé ucho bez Tvého hlasu je úplně hluché

Je krásné pozorovat Tvoji pusu,
je složená ze dvou krásných kusů
Tvé rtíky se při líbání krásné vrtí,
já ulíbat bych Tě chtěl k smrti.

Jsi jako hvězda,
Co na nočním nebi září.
Jsi jako vítr,
Co pohladí mě po tváři.

Jsi jako slunce,
Co srdce mé paprsky pohladí.
Jsi jako řeka,
Co tajemství mé nevyzradí.

Jsi jako nádherný sen,
Co bych tak ráda s Tebou prožila.
Jsi jako mýdlová bublina,
Co ve svých dlaních jsem stvořila.

Jsi můj svět,
Co naplňuje mě štěstím.
Jsi jako louka,
Co tak krásně voní kvítím.

Jsi to jediné,
na čem mi opravdu záleží.
Tak už se prosím netrap
a žij, protože život dál běží.

Když projdeš kolem mě bez povšimnutí

a do úsměvu mě den nutí,

když nehne s tebou modř mých očí,

tu zasednu si sama v kout.

Oknem pozoruji lidi

a klíčem toužím odemknout,

tvé srdce pro otázku.

Po větru zašli odpověď.

Já vyhrála jsem sázku,

po větru pošli polibek,

který pohladí mou duši….

Tvůj obraz nejde mi pryč z hlavy

a v uších mi zní jen tvůj hlas.

Já přála bych si znova nést tvůj pohled,

zpod řady dětsky dlouhých řas.

Snad osud ví,proč se to tak stalo,

to on má za to zodpovědnost,

že tvůj čas,tvoje vlasy,čelo

jsou pro mě už jen minulost.

Ne,nebude už další znova,

do jedné řeky dvakrát nevstoupíš.

Proč nepomůžou žádná další slova?

Proč ani pláč a ani smích?

Ach bože! Ta láska čistá byla!

A bílá,jak je bílý jenom sníh.

Proč vůbec přijít měla?

Když už její začátek jí ukončil?

Tak sbohem buď a mysli radši na ni.

Já vím,že přišla přede mnou.

Vždyť nemělo by cenu žádné lhaní

a nemohl bys jinak rozhodnout…

Chtěla bych vrátit čas,

vrátit ho do doby,kdy se netrápil

ani jeden z nás.

Na začátek něčeho,co vlastně ani

nemělo příležitost vzkvést.

Tak rychle se můj krásný sen rozplynul.

Jak jsi mohl být tak bezcitný?

Nechat mě trápit bez jedinného slůvka vysvětlení?

Copak to všechno byla vážně jenom hra?

Jenom nudná zábava?

Já ti věřila,tak proč teď musím pít ten

šálek hořkosti,bolesti a smutku až do dna?

Čas bych hnala dozadu,

na místo,kde jsem o tobě neměla jedinnou zprávu.

Vrátit se a nepustit se střemhlav do tvé náruče.

Nenarazila bych.

Tenkrát bych se řádně přesvědčila,

zda s tebou chci vážně být.

To je teď můj nový sen,

nežít v krásných představách

a spadnout zpět do reality na pevnou zem.

Připlul mrak a začal plakat.

Jeho slza dopadla na mou tvář

a smísila se s mou vlastní slzou.

Vzhlédla jsem a i přes

závoj smutku na mých

očích spatřila jsem oblak.

Byl velký a smutný,

byl mým zrcadlem,

mým přítelem,

z jeho slz jsem cítila porozumění.

Sklopila jsem oči,

NE,nemohl mi rozumět,

nemohl chápat čerstvou

ránu v mém srdci

v němž zhasl plamínek naší lásky.

Kdy jsi šeptal:,,Miluji tě.”

A já ti věřila.

Jak snadno vyměnils naši

lásku za jinou.

Zhroutila jsem se na zem

uprostřed opuštěné ulice

a nechala se laskat

kapkami deště.

Budu tu ležet,budu snít

a budu doufat

v nemožné…navěky.