Říkal jsem si, že už nebudu nic psát, říkat, že nebudu vyjadřovat svý city, prostě nic:...jako bych nebyl. Nebudu nikoho hodnotit, dělat závěry, stejně jsou téměř vždy unáhlený, že se nebudu zamilovávat; dokonce jsem se naučil nenávidět výraz: " miluji Tě" a slovo "milovat" považovat za hnusnej kýč. Myslel jsem si, jak nebudu silnej a jak mě už nic nerozhodí. Že prostě budu jako šutr s očima. Nenáročně být, jen tak sledovat, mlčet, chápavě kejvat hlavou, to jako že rozumím, protože přece mám pochopení pro lidskou malost...
Zbavil jsem se sexuální touhy, ženskejma pohrdal a z přátel udělal objekty pozorování...Zakázal jsem si brečet a taky to nedělal. Nebyla bolestivá situace, jež by mi vehnala slzy do očí. Nebylo už nic...
Nebyl jsem už člověk...Byl jsem něco jako bůh...Nic mě nemohlo ovlivnit...
Dokázal jsem to, proč bych ale nadále zůstával v tom hnusným hnoji?
Teď ležim na lůžku, hlavu plnou myšlenek. Ani nevim na co všechno myslim. Vím jen, že snad ještě jedna otázka a nejspíš mi praskne kebule. Při každým pohybu chřestí kazajka a mý oči jsou po děsně dlouhý době plný slz. Nejde to zastavit. Potoky slz stékají po tvářích a já se nejspíš utopím ve vlastní šťávě. Jsem prej bílej jak stěna, to asi díky většímu množství krve, kterou jsem nechal v lavoru horký vody...
Doktore, kdy půjdu domů?...Nevíš..
 Jste všichni bastardi, je mi vás líto...
...Jenže lepší než já,...pseudobůh, s krví v horkým lavoru.