Báseň Slzy bez citů
Po stéblu trávy stéká moje slza,
a smutná vráska lemuje křížem krážem moji tvář.
Ta dívka bývala tak drzá
a tvářila se jako když má svatozář.
Potkal jsem jí na louce za svitu měsíce,
skláněla jemnou tvář do lesní tůně,
a tak jako dohořel knot u svíce,
i moje srdce tmou stůně.
Ranila mé srdce když zabodla do něj závistí nůž,
Upletla ze svých pocitů sít,
tvář andělskou obklopovala jemná růž
děsil jsem se toho, co bude se dál dít.
Jak byla hrdá a povýšená,
nepřála nikomu nic dobrého,
její oči byli jako ohněm voda uhašená,
netuším zda milovala stejně i někoho jiného.
Její nahá ňadra za závojem krásy mě sváděly k hříchu,
v očích láska mé srdce rozbušila,
potlačil jsem v sobě hrdost a pýchu,
ta nymfa ve mě vášeň probudila.
Přestal jsem vnímat - zatočil se se mnou svět,
Celý nesvůj vydal jsem se k ní,
položil jsem ruce na její ňadra - začali se chvět,
ta vášeň rozpálila i jí.
Pak najednou nastala chvíle ticha,
a slyšeti jen její rychlý dech,
dívka čím dál tím rychleji dýchá...
pak už je krátký slastný vzdech.
Najednou rychle oblékla si šaty
a utekla mi z dohledu jak srna,
v životě nastanou nejrůznější zvraty,
a po vražedné ráně vždy vražedná skvrna.
Zabila mou naději před mými zraky,
i druhá kapka slzy po stéblu trávy stéká,
nad zklamanou duší stahují se temné mraky,
krev v srdci proudí jako dravá řeka.
Smutek i vztek zvyšují mi tep,
nejraději za krkem bych jí chytil,
ze zrcadla naší lásky zbyl mi jen ostrý střep,
můj obraz se už nezatřpytil.
I třetí kapka z mých slz stéká na stéblo trávy,
držím se za hlavu která tolik mě bolí,
už nepláču, brek mě snad zadáví,
pocit je jak rána naložená v soli.
Na mou mysl připadly vražedné myšlenky,
v kapse rozevřel se nabroušený nůž,
tma a ticho jsou teď moje milenky,
tebe nepotřebuji už.
Poslední kapku stéci já nenechám,
její nahé tělo jímám v náručí,
zůstal jsem s mrtvolou docela sám,
kdo však vrahovi přestat poručí.
Odcházím a vzdaluji se tiše,
snad nikdo neobjeví mé zoufalé činy,
její srdce ještě v kaluži krve tiše dýše,
a já se cítím za její smrt být plný vinny.
Plný vzteku a zlosti se vracím zpět k ní,
tupným nožem ji vyříznu do hrdla naději,
přeji si být hlupákem co jen tak si sní,
v tuhle chvíli zemřel bych raději.
Utekl bych daleko do krásné pustiny,
kde nebude mě pronásledovat můj hřích,
Tam kde i vinni zůstávají bez vinny,
tam kde smrt předčí jen chladnokrevný smích.
Vstupuji nahý do toho jezera,
krev na rukou i na nohou mám,
v hlavě vzpomínky z předešlého večera,
těm oklikou se vyhýbám.
Smyju ze sebe zbytky vraždy,
snad i morálně mě to trošku očistí,
Vrahem stejně budu já navždy,
kdo nedočte do konce pravdu však nezjistí.
Kolem víří se rudé krvavé kruhy,
pod hladinou slyším jen vodní svět,
v odrazu vidím paprsky ranní duhy,
co včera se stalo raděj nechtějte vyprávět.
Nadešel nový den a za svitu jitřenky,
doufám že vzpomínky pomalu zmizí,
odraz v tváři sudičky - nebohé stařenky,
k zapomenutí však nevybízí.
Prokletí padlo na mou černou duši,
Ze spárů zla se již dostat ven nejde,
prožiju trýzeň o které málokdo tuší,
jen kruté peklo z mého činu vzejde.
Nedojdu ráje nedojdu vykoupení,
nepoznám prožitky nadzemského života,
trocha krve pro mne je jako pro jiné zlata uloupení,
je ze mě nic netušící lakota.
Stíny té kletby padají do mých snů,
Mé tělo unáší ve víru tance,
utrpení vnesou do mých příštích dnů
na únik je pozdě, není už šance.
