Asi bych dnes měl být rád, být šťastnej, že jsem se dostal tam, kam jsem se ještě před pár měsíci tak moc hlásil a těšil. Jenže časy se mění a já sám vím, proč to říkám. Před dvěma lety jsem si taky myslel, že budu počítačový expert s maturitou, budu dělat do grafiky a budu "někdo". Budu "někdo", kdo něco dokáže a budu "někdo", koho si každý zapamatuje. Jenže prostě časy se mění... dva roky utekly jak voda, já už loni dopadl jinak, než jsem si představoval a pořád a pořád to šlo z kopce. Došlo to až tak daleko, že jsem si škrtl břichem o dno. O to nejhlubší dno, co může být. Dospěl jsem k tomu, že tady to opravdu nemá cenu být a našel jsem si něco jiného. Říkal jsem si, humanitní předměty pro mě budou lepší, než nějaká technika, eletrotechnika. Fuj... Dal jsem si přihlášku na úplně jinou školu, s kterou jsem neměl nikdy nic společnýho a nečekal jsem, že se tam budu muset hlásit. Dal jsem si přihlášku na školu, kde o počítače ani neškrtnu, dal jsem si přihlášku tam, kde ze mě mají udělat nedobrovolnýho úředníka. Budu sedět na úřadě. Hmm, to jsem to teda dopracoval. Co jsem tenkrát udělal tak špatně? Já myslel, že to půjde. No jo, myslet znamená ale hovno vědět, že? Na jednu stranu jsem rád, že jsem přijatý tam, kde budu rádoby "chytrý". Jenže doma... doma to není takový, aby se mi tu líbilo a já tu chtěl být. Ti, kterým jsem to říkal, mi musí dát za pravdu. Nechci zde ze sebe dělat chudinku, i když bych třeba mohl. Jen mi je to prostě líto. Já si to představoval všechno vždycky trochu jinak, líp. Já vím, že je to těžký, když rodiče neslyší, jenže nemusí se dělat to, co se děje. Už delší dobu mi lítá v hlavě nápad. Nápad jít pryč a já si hrozně přeju, aby to vyšlo. Dneska jsem se vrátil s papírem, kde je napsáno, že jsem přijat. Přijat tam, kam jsem chtěl, ale už nechci. Bohužel. Chci do školy, která bude daleko od domova, do školy, kde se o sebe budu muset postarat sám. Budu muset bydlet sám, v lepším případě se spolubydlícím. Jenže... kde jsou ty ztracené penízky? Ano, jsou v paušálu za telefon. Ten účet byl za 8690 Kč. Jenže polovina byla za pokutu, když mi babička zrušila SIMku. A druhá polovina byla za drahý tarif, který tam byl a já to nevěděl. Divný je, že ač za to nemůžu, zase řvou všichni na mě a nenechaj si nic říct. Když mě už to ani nějak netrápí. Jen jsem jim chtěl dneska říct, že chci pryč. Něco jsem naznačil, ale reakce nebyla žádná, tak jsem si říkal, že to nechám ještě chviličku být. Času moc nezbývá, ale tak i tak se do toho musím pustit sám, tak co se s tím dělit ještě s někým dalším. Nemají zájem, tak co se vnucovat. Holt jsem takový ten, co ho odstrčili. Být vzduch a neviditelnej má svý pro i proti. Nikdo tu o mě prakticky neví, ale zase na druhou stranu, já občas taky něco potřebuju. Ale co jim je do toho, že? Ať se o sebe klouček postará sám. To vám teda pěkně děkuju... Až si to všechno zařídím, doufám, že aspoň na ten podpis se zmůžete a napíšete mi ho tam. Včera večer jsem se vrátil z Brna. Nechápu, jak mi můžete nadávat za to, že jsem vám to neřekl. Copak jste mě ZASE neposlouchali? Říkal jsem vám to v pátek. Proč jsem nejel na Divice? Ano, do Brna jsem jel. To není dostatečný argument? Já myslel, že vám to bude stačit: "nejedu na Divice, jedu do Brna." Nepamatujete si to? Ach joo... to nemá cenu vám to ani říkat. Mám za sebou krásný víkend. Krásnou klidnou sobotu a ještě krásnější a lepší neděli. S miláčkem, víte? S miláčkem je to vždycky krásný. Jen je mi dneska zase trochu smutno z toho, že jsme se nepohodli kvůli fotkám. Zase. Ach jo, ach jo. Fotky, takový naše věčný téma. jsem naštvanej sám na sebe. Já bych s tím dal pokoj, ale když Bětka mi řekla, že... Ale nic neřekla. Já to nechám být. To nemá cenu. Holt jsme oba tvrdohlavý a s tím se nic nenadělá, i když je to strašný. Byl bych rád, kdyby bylo po mém, ale to asi nejde. Lásko? Ani nevíš, jak moc rád bych tě dneska zase viděl, víš? A dal ti růži. Červenou. Vybral bych ti tu nejhezčí, jakou by měli a dal bych ti jí. Doufám, že si teď uděláme zase hezký víkend. A že nebudeš muset jet k babičce. Prosím. Sobota, neděle, pondělí, úterý. Čtyři dny, co bych strašně moc chtěl být s tebou. Teď mám plnou a bolavou hlavu všeho, co bych z tý hlavy nejradši vypustil. jenže ono to nejde, nejde a nejde. Dokud to nebude tak, jak bych chtěl, se školou, doma, tak to prostě hezký nebude. Teda bude, ale jen dočasně. Když budu těch 250 km od domova. Když budu tam, kde bych chtěl být následující 4 roky. A klidně i dýl. Tady doma mě toho toiž moc nedrží, to mi věřte. Lásko, těš se, budeš mě tam mít. Robík si to zařídí a bude mít tisíce důvodů, proč světu ukázat, že za něco stojí. Nevím, jak si mě pamatují lidé teď, ale chci, aby si mě do budoucna pamatovali víc. Tak, abych se pak mohl ohlédnout za tím, co jsem a co jsem udělal a říct si, že jsem pro něco žil a že jsem něco dokázal. Půlka se mi už splnila. Mám pro co žít, moc dobře víš, lásko, o kom mluvím, že? O tobě. Teď si ještě splnit tu druhou půlku. Přesně, jak se říká: "Nechoď tudy, kudy vede cesta. Ale jdi směrem, kterým žádná cesta nevede, a zanech za sebou stopu." Dokud dýchám, žiju, a dokud žiju, budu bojovat, abych mohl dýchat...