Se smutný pohledem upřeným na monitor přemýšlím o tom, co se stalo. Co se stalo se mnou nebo co se změnilo, že je to zase tak. Přejedu si rukou levou tvář - utírám si krvavé slzy. Stékají dolů a zečerveňují mi bíle tričko na spaní. Nemůžu spát. Nechci spát. Ty červené fleky na tričku mi to budou připomínat ještě dlouho. To tričko jsem si koupil, abych v něm mohl spát. Je obyčejné bílé, ale mě se líbilo.
Ty červené slzy mi tečkou zpod oka. Bouchnul jsem se...
Bolí mě hlava. Čím to je? Tou krvavou ránou? Bolestí od prasklého zubu? Dneska se mi dolomil. Všechno na tom má svou zásluhu. I srdíčko, které je teď už zase pošramocené.
Ve dveřích stál děda. Mluvil na mě, ale já ho nevnímal, slyšel jsem ho jen mlhavě. Stačilo, když se mi donesl začátek... "jsi k ničemu... nemám k tobě slov, co nám děláš... jsi vůl... kdo tě k tomu navádí? Nikdo tě nemá a nebude mít rád, všichni se na tebe vyserou." ... co dělám? Dědoooo... já tě měl a mám pořád rád, víš?