Dokáže se člověk mužského pohlaví vcítit do pohlaví opačného? Asi jsem blázen, ale já si to chtěl tady vyzkoušet. Jen nevím, jestli jsem to vyjádřil dobře. Myslí tak slečny, nebo výplod mojí fantazie není to pravé, co se očekávalo? Snad...

Stojím tu a čekám, co se bude dít. Dívám se na Tvou tvář. Ležíš v autě, opřený o sedačku. Máš zavřené oči a krev Ti stéká z obličeje na hrudník. Po Tobě se válí všude sklo. Nevidím Tvé nohy, asi jsi tam tak zmáčknutý. Před autem je strom, na který jsme nabourali. Vidím Tě, jak nedýcháš. Přiblížím se k Tobě a krvavou rukou pohladím Tvou tvář. Všichni utekli, báli se - jsme tu jen my dva. Neměl jsi tolik pít. Staral ses o mě, abych nepila. Měla jsem řídit já! Měla jsem být raději na Tvém místě já... Slzy mi stékají po suché tváři, vidím, jak tady ležíš... nehybně... nemluvíš... Chybí mi Tvůj úsměv, usměj se! Řekni něco! Políbím Tvé studené rty... nehýbou se... Miláčku, Ty jsi živý, že ano? Lehám si na Tvůj hrudník. Cítím na své tváři krev. Nepoznávám Tvůj výraz. Jsi mi najednou tak cizí! Neznám Tě... ale miluju Tě... Miláčku, no tak, vzbuď se! Miláčku, nezlob mě... Stékají mi po tváři stále větší a větší slzy. Smutně Tě objímám. Slyším sanitku. Přijeli si pro nás, lásko! Zachrání nás a budeme zase spolu! Odtahují mě od Tebe. Pokládají Ti dva prsty na krk. Těžce zvednu hlavu a podívám se na toho člověka, který Ti zjišťoval tep - kroutí hlavou. Táhnou mě daleko od Tebe. Ještě Tě vidím sedět v tom zatraceným autě.Pořád stejně. Miláčku, ale oni nás rozdělují! Miláčku, vždyť Ty žiješ, proč Tě vydávají za mrtvého? Sakra miláčku, řekni jim něco! Řekni jim, ať vrátí čas! Miláčku! Odtrhávám se od doktorů a běžím k Tobě... Láskyplně a pevně Tě objímám, jak malé dítě svou hračku. Miláčku, nechci Tě ztratit! Oni nás chtějí rozdělit! Policajt mne chytí za paže a bere od Tebe... Udělám rychlý obrat a beru mu zbraň z pouzdra. Popoběhnu pár metrů a na nic nečekám. Nechci tu žít sama, bez Tebe. Nemělo by to cenu. Přiložím si pistoli ke spánku a pozoruji ostatní, jak na mě panicky koukají. Nenechám si Tě vzít, to víš že ne! Prásk... AU! TO JE BOLEST! BOŽE MŮJ, ZACHRAŇ MĚ! TO NESNESITELNĚ BOLÍ! Pomalu padám k zemi. Krev vyprskne kolem a zbraň padá těsně vedle mě. Klátím se. Vidím Tě! MILÁČKU! Líbám Tě a říkám: MILUJI TĚ!

Měla ho má moc ráda. Nemohla bez něj být. Zatracená nehoda...

"T" a "t" je velký rozdíl. To jen pro ty, co by nechápaly, proč je všude to velké "T". Zeptejte se paní učitelky na češtinu, poví vám to.

Seděl v čekárně, vedle těch šťastných milenců a čekal na výsledky. Každou chvíli si ho zavolají a řeknou mu výsledky. Snad v nich bude něco pozitivního. Musí být, vždycky je naděje. A on ji má, ač slabou, přeci jen…
Dveře se otevřou. Chlapec vstane dříve než sestra stačí zavolat. Přistoupí k ní a vejde do ordinace. Doktor mu pokyne rukou, aby se posadil na židli před něj. Uposlechne a sedne si.
„Výsledky už jsou zpracované. Už se tisknou.“ sdělil doktor a ukázal na tiskárnu na kraji stolu. Ta několikrát zarachotila a pak z ní vyjel papír.
Chlapec si jej bez meškání vzal a dal se do čtení:

Celkový fyzický stav: špatný

Celkový psychický stav: špatný

Nemoci: duševní

Nemoc: zklamání

Léčba: Nezbytně nutná

Symptomy: Nespavost, nevolnost, nechutenství, úbytek na váze…

Stav nervové soustavy: labilní

Stav myšlení: pesimistické

Stav srdce: z kamene

Stav duše: na cáry

Stav víry: jen naděje – mizivá

Vyhlídky na život: malé

Vyhlídky na štěstí: malé

Diagnóza: od smrti pacienta dělí jen málo

… když dočetl, ruce se roztřásly a prsty rozevřely. Papír dopadl v několika obloucích na zem. V místnosti se zatemnilo a srdce divoce rozbušilo. Jen ten výkřik…výkřik plný žalu, bolesti, zklamání a všeho, čím si za celý život prošel. Zem se zvedla a praštila o zem toho, jež už nechtěl žít. Nebylo tak nějak proč žít. Přístroj nikdy nelhal. Jeho bezvládné tělo se skácelo k zemi a život z něj vyprchal. Už ani zásah doktora nepomohl, vše bylo marné. Byl mrtvý…

Se smutný pohledem upřeným na monitor přemýšlím o tom, co se stalo. Co se stalo se mnou nebo co se změnilo, že je to zase tak. Přejedu si rukou levou tvář - utírám si krvavé slzy. Stékají dolů a zečerveňují mi bíle tričko na spaní. Nemůžu spát. Nechci spát. Ty červené fleky na tričku mi to budou připomínat ještě dlouho. To tričko jsem si koupil, abych v něm mohl spát. Je obyčejné bílé, ale mě se líbilo.
Ty červené slzy mi tečkou zpod oka. Bouchnul jsem se...
Bolí mě hlava. Čím to je? Tou krvavou ránou? Bolestí od prasklého zubu? Dneska se mi dolomil. Všechno na tom má svou zásluhu. I srdíčko, které je teď už zase pošramocené.
Ve dveřích stál děda. Mluvil na mě, ale já ho nevnímal, slyšel jsem ho jen mlhavě. Stačilo, když se mi donesl začátek... "jsi k ničemu... nemám k tobě slov, co nám děláš... jsi vůl... kdo tě k tomu navádí? Nikdo tě nemá a nebude mít rád, všichni se na tebe vyserou." ... co dělám? Dědoooo... já tě měl a mám pořád rád, víš?  

Chtěl jsem tu udělat jednu velkou tlustou čáru a říct si, že už sem nikdy nic nenapíšu, protože jsem sem vždycky psal jen tehdy, pokud se mi něco stalo, nebo pokud mi bylo smutno a něco nevycházelo. Pěknou chvíli to vypadalo, že už je to dobrý. Ale jak se člověk může mýlit...
Radost, kterou rychle vystřídá zklamání. Takové jsou moje pocity. Nějak se to na mě navalilo. Měl jsem poslední dobou radost z více věcí. Radoval jsem se, že budu chodit do školy v Brně, i když to dalo hodně moc úsilí a námahy. Ale dosáhl jsem cíle. Radoval jsem se, že už se konečně vyřešil mobil a vysoké účty. Radoval jsem se, že jsem měl pravdu, i když jsem asi jediný, kdo si to myslí. I když vím, že o prázdniny se s našima nikam nedostanu, přeci jen budu pryč. Budu s miláčkem a pár lidičkama v Lechovicích. Budeme tam dva dny. Díky za ně. Zlín a lásky babička. Pak snad s láskou Praha a možná,že i naše chalupa. Možná. I z toho jsem měl radost. Další radost jsem měl dnes, když jsem se dozvěděl, že jí ta matika přeci jen vyšla a bude mít trojku. Věřil jsem tomu a myslel jsem na ní a vyplatilo se. Jsem rád, že je někdo šťasten.
Pak ale najednou přišlo zklamání. Sliby - chyby. Bohužel. Bolí to u srdíčka a moc. Co ty sprostý slova? To jen tak nezmizí, bude to ve mě dlouho. Mám asi daleko k nějakému ideálu člověka. Ale to jsem tak špatný...? Doufal jsem, že jsem někdo, o koho se můžeš opřít a komu věříš a na koho se obrátíš, když budeš potřebovat. Ale jediný, co mi teď vyvstává na mysli je pár nehezkých nadávek a stejně tak pár strupů od krve na rukou. Je to absurdní, ale více bolí ty nadávky. Bolí psychicky. Moc. Škoda, že si to ne každý dokáže uvědomit a připustit, že každý má své pocity a věci, které se mu líbí, nebo nelíbí. Nevidím v sobě moc předností a věcí, které bych ve svém životě dokázal. Ale taky snad není tolik věcí co jsem zkazil. Ale tu je ta chyba. Jsem opět asi jediný, kdo si to myslí. Připadám si celkem bezcenný. Chtěl bych vědět, co všechno dělám špatně, protože já ty chyby nevidím. Jak mám někomu vysvětlit, že bych si moc moc přál, aby na mě nemluvil jak dobytek a bavil se se mnou důstojně? "Mluvím sprostě, protože tak mluví všichni kolem mě" - kdo tě nutí být stejná, jako ostatní? Kdyby ostatní skočili z okna, tak půjdeš taky? To bys udělala? Mě je jedno, jak se chovají ostatní, buď svá. Prosím. Nechci vidět sliby. Těch už byla spousta. Teď bych rád viděl činy. Ocenil bych je mnohem víc. je to těžký. Já vím. Ale když se chce, tak jde všechno, i když je to těžký. Jen nebýt líná... ale já bych ti to tak nikdy neřekl. Já se taky snažím. Udělej to - na oplátku - ty pro mě taky. Bude to pro mě mít větší cenu, než kdybys mi koupila drahý dárek. Opravdu to tak je... věř mi. Věřit se mi dá...