Extrémní vztahy! 02.Říjen 2006
Někteří jedinci si na svoji svobodu nenechají sáhnout za žádnou cenu. Jsou schopni oželet i partnerský vztah, než aby si nechali mluvit do svého života, zvyků, zálib a přátel a museli dělat kompromisy. Na druhé straně je opačný extrém. Tam stojí ti, kteří se nechají dusit, jenom aby je jejich partner neopustil. Neumějí být sami, potřebují někoho, kdo se za ně bude rozhodovat, jsou nesamostatní, neumějí si prosadit svou. S věkem a inteligencí to nesouvisí. Extremismus ve vztazích se ale projevuje i jinak a leckdy ve vztazích relativně normálních. Posvítili jsme si na projevy, které jsou daleko za hranicemi tolerance a základní slušnosti.
Hlídací psi
"Kam jdeš? V kolik přijdeš? Kdo tam bude? Pavel, Martin a Jindra. A Markéta ne? Aha, takže Markéta taky. Ale kdybych se tě nezeptala, tak bys mi o tom neřekl. Doufám, že přijdeš do deseti. Já musím brzy ráno vstávat a ty mě pokaždé vzbudíš. Pak nemůžu znovu usnout." Je běžné a v pořádku, že se partneři zajímají o to, co ten druhý dělá. Tohle už je ale trochu moc. V tomto případě nejde o žádný zájem o druhého, ale o docela obyčejnou šikanu. Někteří partneři mužského i ženského pohlaví se nechovají jako partneři, ale jako hlídací psi. Chtějí všechno vědět, všechno kontrolují, mají tendenci o všem rozhodovat. Prostor tomu druhému dávají minimální nebo vůbec žádný, ale hloupě ani despoticky si nepřipadají.
Hlídací psi mají argumenty na všechno. Své chování snaží omluvit, jak jenom to jde, a je známou věcí, že nejlepší obrana je útok. "Kdybych ti mohl (mohla) věřit, tak se neptám. Jenomže nemůžu. Nediv se mi, můžeš si za to sama (sám)." Ani oprávněná nedůvěra takovéto chování neomlouvá. O něco chytřejší hlídači se neuchylují k výčitkám a namísto lítosti se snaží získat za své projevy vděčný potlesk. "Dělám to kvůli tomu, že tě tolik miluju." Někdy se jim vážně podaří hlídané chudáky přesvědčit. Ti pak na četné dotazy přátel, jak že to mohou vydržet, odpovídají: "Když on (ona) mě tolik miluje. Kdo z vás může říct, že takovou lásku zažil?" No nevím. Takovouhle "lásku" na každém kroku si snad radši odpustím.
Ticho po pěšině
Ženy jsou obecně o něco upovídanější než muži, ale také dovedou lépe a delší dobu mlčet, pokud se tak jednou rozhodnou. Většinou se tak rozhodnou, když chtějí partnera, nejlepší kamarádku a někdy dokonce i své dítě kvůli něčemu vytrestat. Mlčí a mlčí a vydrží to opravdu dlouho. Atmosféra houstne, nervozita všech, co se toho musí nedobrovolně účastnit, se stupňuje, a mlčící tyran je má v hrsti. Když se konečně uvolí promluvit, ostatním se tolik uleví, že by mu nejraději líbali ruce, a příště si raději dají dobrý pozor, aby ho zase něčím nevytočili. "Vzpomínám si, že když se moje babička rozzlobila na dědečka, nemluvila klidně celé dny," vypráví literární teoretička Zoe. "Nemluvila na nikoho, kdo ji naštval. Třeba i na mě a moji sestru a to nám bylo osm, respektive deset let. Zajímavá na tom byla jedna věc. Dědeček pronesl za den tak pět slov, ale protože nemluvnost byla součást jeho osobnosti, nikoho tím netrápil. Babička mlčela významně. Mlčela a všem přitom sdělovala: ,Vidíte, já vás nepotřebuji. Klidně se obejdu i bez vás, ale jsem zvědavá, jak se vy obejdete beze mě.‘ Vždycky to vyhrála, protože my jsme se nemohli dočkat, až bude klid, a jakmile začala milostivě komunikovat, spadl nám kámen ze srdce." I muži ale někdy dokáží dobře dusit mlčením. Zkušenost s tím má šestatřicetiletá psycholožka Petra i o dvanáct let mladší Lenka. "Kdykoli se trochu chytneme a já se snažím s ním mluvit, abychom si navzájem vysvětlili stanoviska, mlčí," popisuje svůj vztah Petra. "Jednou na mě nemluvil celých čtrnáct dní." Lenka k tomu dodává: "Třeba se otočí, bez vysvětlení odejde, vrátí se za několik hodin a zase mlčí. Radši bych se s ním pět hodin hádala, než deset dní nekomunikovala."
A naschvál...!
Naschvály jsou asi nejdětinštější reakcí vůbec. Hodí se do mateřské školky, dají se jakž takž pochopit i u dětí z prvního stupně základní školy, ale tam by také měly skončit. Někdy okolo desátého roku totiž děti začínají chápat, že se jisté věci nedělají ne proto, že jim to rodiče zakázali, ale proto, že jsou špatné a mohly by někomu ublížit. Jestliže se nám něco nelíbí a řešíme to naschválem, nejsme o nic lepší než ten, který nám – ať už úmyslně, či neúmyslně – něco provedl. Jedna moje známá zničila partnerovi drahou kytaru, když jí ve vzteku mrštila proti zdi, aby se mu pomstila. Protože se hrou na kytaru živil, její pomsta je oba nakonec vyšla na třicet tisíc. On jí za to v prvním návalu zlosti v noci ustřihl cop do pasu, který si pěstovala několik let. Naštěstí se zastavili a v naschválech nepokračovali dál, protože jinak by možná skončili jako Oliver a Barbara Roseovi, kteří spolu začali válčit právě prostřednictvím naschválů. Tys mi počural rybu před návštěvou? Tak já ti rozbiju všechen tvůj porcelán! I kdybyste měla sebevětší vztek, vzpomeňte si na dětskou větu používanou při hře na honěnou. Oplatky se nepečou. Když partnerovi něco provedete, něco mu zničíte, nevyřídíte mu důležitý vzkaz, bude vám dobře asi tak pět vteřin. Maximálně pár minut. Pak nastoupí těžká kocovina. A pokud už si účty nedokážete vyřídit jinak, alespoň k tomu nepoužívejte děti a zvířata. To už není jenom extrém, ale extrém extrémů.
Prachy na stůl
Peníze jsou velmi citlivé téma a ve společných domácnostech obzvláště. Peníze totiž mají velkou moc, a to ne pouze z důvodu, že si za ně můžete koupit, co chcete, a tím vám dávají jistou svobodu nebo alespoň její pocit. Prostřednictvím peněz se dá zdárně manipulovat a jakákoli manipulace do extrémů patří. Můžete jimi partnera kontrolovat, pokud ho donutíte, aby celou svou výplatu svěřoval vám a nechával si jenom kapesné, anebo ho jimi můžete vydírat, vyděláváte-li víc než on. V normálně a zdravě fungujícím svazku založeném na důvěře by měl mít pokud možno každý z partnerů svůj účet, na který mu chodí výplata. Oba se pak mohou dohodnout, kolik budou dávat na společnou domácnost, na úspory, a zbytek je jejich. Jestli si za ně koupí nové boty, nebo kolo, je každého věc. Bohužel to tak často není. Jeden z partnerů drží kasu a druhému přiděluje kapesné, jako kdyby ten byl nesvéprávný a neuměl s penězi zacházet. To je nedůstojné pro oba dva, i když samozřejmě o něco víc pro toho, kdo o kapesné musí chodit prosit, jestliže mu došlo, a půjčuje si dokonce i u vlastních dětí, protože by mu partner udělal scénu, že už zase všechno utratil. Jestliže podobné vyhrocené situace zažíváte, pak je třeba se ptát, za co všechno vám partnerský vztah stojí.
napsal/a: Andysekk 22:10 |
Link
