žila jsem mezi indiany 01.Říjen 2006
Tahle pětadvacetiletá Češka, která žije elektronickou hudbou, bláznivou módou a ruchem velkoměsta, cestu do horských pustin nikdy neplánovala. Nakonec ale kvůli své práci skončila v indiánské komunitě, úplně odříznutá od zbytku světa. Co jí tahle exotická zkušenost přinesla? Čtěte.
"Vyrazila jsem do Mexika."
"Původně jsem vůbec netušila, že se s indiány někdy setkám. Chtěla jsem jen studovat v nějaké zemi, kde se mluví španělsky, protože tenhle jazyk miluju. Ve Španělsku už jsem rok strávila, takže jsem se tentokrát rozhodla pro Latinskou Ameriku. Přemýšlela jsem o Argentině, ale tam vám stipendium často nakonec neproplatí, takže by se mohlo stát, že skončím na ulici. Proto jsem si vybrala Mexiko, které se mi zdálo vhodnější, a začala vyjednávat s mexickou ambasádou v Praze. Všechno jsem si musela oběhat sama. Hlavně získat písemné pozvání od některé ze státních univerzit. To znamenalo projít stejnými přijímačkami jako mexičtí studenti a přes internet obhájit studijní projekt. Všechno se vyjednávalo skoro rok. Nakonec jsem se dostala na doktorandské studium na prestižní univerzitě v Guadalajaře, což je čtyřmilionové město. Původně jsem měla zkoumat, jak lidé v každodenním životě zacházejí s médii. Hodně jsem se ale sblížila s profesorkou, která mi vyprávěla, že pracuje s indiány v horách. To mě zaujalo. Jí se zase líbilo, co jsem dělala ještě v rámci magisterského studia v Praze. Zkoumala jsem totiž, jakým způsobem mladí lidé používají mobil a co pro ně znamená. Napadlo ji, že bych něco podobného mohla provést i s těmi ,jejími’ indiány – Huicholy, protože údajně žijí a přemýšlejí úplně jinak než ostatní Mexičané. Souhlasila jsem a začala studovat literaturu o huicholské kultuře."
"Cesta byla strašidelná."
"Na doporučení jsem vyhledala jednoho Huichola ve městě, udělali jsme spolu rozhovor a on mě pak vzal mezi ostatní. Chodila jsem na jejich pravidelné nedělní srazy nebo je vyhledala na tržišti, kde prodávali své výrobky. Potom mě pozvali do své komunity v pohoří Sierra Madre. Žijí v osadách, které mají maximálně sedm set obyvatel, dodržují tradiční způsob života a straní se okolního světa. Daří se jim to také proto, že jsou hory dost nepřístupné. Můžete si vybrat. Buď šestnáct hodin urputné cesty autem po skalních převisech, kde se i zkušeným horalům motá hlava, a když se něco rozbije nebo vám dojde benzin, máte smůlu, nebo vypláznout obrovské peníze za helikoptéru, která létá jen třikrát týdně. Já zvolila přece jen helikoptéru. Vypadala, jako kdyby zažila druhou světovou válku, kapitán zařadil autopilota a mezi skalními útesy psal v klidu esemesky. Věřila jsem, že to zvládne, ale dělalo se mi zle od žaludku, jak se helikoptéra kvůli poryvům větru kymácela sem a tam. Přistáli jsme v komunitě San Andrés. Nejdřív jsem musela jít za radou starších (samí muži), oznámit jim, proč k nim přijíždím, a vyžádat si povolení, abych mohla zůstat. Huicholové mezi sebe nepřijmou hned tak někoho. Kdo s nimi chce žít, musí dodržovat jejich pravidla."
"Bez vody a elektřiny."
"V San Andrés bydlí asi sedm set Huicholů v tradičních cihlových nebo dřevěných domcích, chaoticky rozmístěných na obrovské pláni. Sruby jsou od sebe vzdálené třeba i tři sta metrů. Já měla z ,domova’ dvě stě metrů do domu, kam jsem chodila jíst, a dalšího půl kilometru k vodě na mytí. Na indiánské poměry je ale San Andrés docela vyspělé. Mají vlastní zdravotnické středisko i školu. Nenajdete tu ale elektrické vedení, vodovod ani asfaltové chodníky, takže se noční cesta potemnělou vesnicí plnou agresivních psů dá považovat za docela silné dobrodružství. Elektřinu získávají jen ze solárních panelů nebo generátorů, vodu z potoka. Stává se, že se občas přiotráví pesticidy. Hnojí si jimi totiž pole a netuší, že je to může zabít. Všude mají neskutečný binec – rozházené věci a špínu považují za přirozené prostředí. Už ale pochopili západní koncept čistoty, takže když má přijít návštěva ,zvenčí’, upozorní místní rozhlas obyvatele, aby si uklidili dva metry před domem i za ním. Udělají to celkem ochotně, protože jim turisté přinášejí peníze. O pár dní později ale třeba dostanou kvůli špíně žloutenku."
"Nevěra je povolená."
"Huicholové tvoří hodně uzavřenou komunitu, takže se párují jen mezi sebou. A to ještě tajně. Pokud by se někdo zapletl s cizincem, komunita ho přestane brát jako Huichola. Oficiálně nikdo s nikým nechodí. Po setmění ale ve vesnici začíná rušný noční provoz, v jehož rámci se mladí vzájemně navštěvují. Hlavně oknem. Milenci se berou většinou až v době, když žena otěhotní. Nikdo se nepozastavuje nad tím, jak může čekat dítě, když se s mužem smí tak nanejvýš pozdravit. O tom se prostě na veřejnosti mlčí. V manželství mají dovoleno pět nevěr. Muž i žena. Deset se také neřeší, u patnácti už by asi začal problém. Tuhle svobodu považuju za zvláštní vzhledem k tomu, jak tradičně žijí. Žena ráno vstane, obleče kroj a převáže vlasy šátkem. Potom pečuje o svých osm až deset dětí a začne vařit jídlo pro celou rozvětvenou rodinu. Samozřejmě také obstarává dům. Muži zase od rána do večera pracují na poli nebo společně s manželkou vyrábějí umělecké předměty, které pak prodávají turistům. Po večerech se dívají na fotbal nebo telenovely u bohatších sousedů, kteří mají elektřinu a televizi. A platí za to. Telenovela vás přijde v přepočtu na šest korun! Dokonce mají ve vesnici i internet, ale skoro nikdo s ním neumí zacházet. Často také poslouchají rádio, které vysílá i v jejich jazyce. Nebo se scházejí u obchodu s potravinami a popíjejí mescal, což je přímo zabijácká kořalka. Hospody nemají. Pijí ale hodně, muži i ženy. Rovnost už tolik nefunguje ve veřejném životě. Žena se nemůže stát členkou rady starších a rozhodovat o místní politice. Nebo alespoň ne přímo. Na jejím názoru záleží, ale musí ho zprostředkovat muž."
"Knihy? Časopisy? Nezájem."
"Ve vesnici nenajdete žádné knihy, plakáty nebo časopisy. Huicholy totiž písemná kultura minula! Všechno, co potřebují vědět, si předávají ústně. Donedávna neměli ani vlastní písmo – dokázali psát jen ve španělštině. Dnes sice umějí svůj jazyk wirariku foneticky přepsat, ale protože písemně komunikují většinou jen s lidmi z vnějšího světa, používají pořád hlavně španělštinu. Jinak než my vnímají i dějiny. Nezajímá je, jestli se něco stalo v roce 1920, nebo 1840. Pro ně znamená historie to, co jim zanechali jejich předkové a čím oni vlastně stále žijí. A rádi. V horách mají svůj malý soukromý svět, kterého se drží jako klíšťata. Pokud odjíždějí do města, tak jen za prací nebo na studia. Civilizace je neláká. Dokonce i mladé huicholské dívky ve městech dobrovolně nosí kroje a těší se, až se budou moct vrátit do hor. Možná i proto, že se na ně Mexičané trochu dívají skrz prsty. Výzkum se mi povedl. Zjistila jsem, že ačkoliv bohatší indiáni mobily vlastní, používají je jen málo. Nemají potřebu pořád s někým něco řešit a také šetří. Pořizují si je hlavně kvůli tomu, aby zůstali ve spojení s příbuznými ve městě. Huicholy jsem si oblíbila, ale jejich kulturu nechápu. Uvažují úplně jinak než my: jsou přísní a tradiční. V každém případě to byla dobrá zkušenost. Víc jsem si uvědomila, že to, co bereme za samozřejmé, vůbec samozřejmé není a že ve světě existují i úplně jiné kultury, než je ta naše. A že je důležité se navzájem tolerovat. Do Mexika bych se vrátila ráda, cítila jsem se tu mnohem svobodněji než v Čechách. Za pár let bych tady chtěla vlastnit bar nebo spíš klub, kde bych pořádala akce a koncerty."
napsal/a: Andysekk 21:53 |
Link
