táta mě řezal!!! 25.Září 2006
Sama ani nemusíte tušit, že se ve vašem životě vyvíjejí věci hůř, než by musely. Pro všechno máte jednoduché vysvětlení: už pět let jste bez partnera, protože se žádný pořádný ve vašem zorném úhlu neobjevil, problémy s přejídáním přičítáte hektickému životnímu stylu a za neúspěchy v práci může jedině vaše neschopnost. Potíže, které vás provázejí, ale možná mají hlubší příčiny. Za sklony k bulimii vděčíte třeba hádkám rodičů, které jste poslouchala v dětství, partnera nemáte, protože vás matka nevědomky naučila odhánět muže, a v práci vás ještě nepovýšili, protože vám kdysi někdo bohužel tloukl do hlavy, že jste neschopná, a vy jste mu uvěřila. Nepatřičnou výchovou vás ale rodiče nemuseli poznamenat navždycky. Čtěte, co vám mohly nepříjemné prožitky z raných let způsobit a jak jejich důsledky účinně zmírníte.
"Bil mě, aby se ze mě stal dobrý člověk."
Tatínek už přede mnou vychovával dvě dcery," vypráví dvaatřicetiletá Louisa *. "Ani na jednu z nich nevztáhl ruku, ale když vyrostly, měl pocit, že se mu jejich výchova moc nepovedla. Došel proto k rozhodnutí, že na mně si dá záležet. Jako výchovný prostředek používal výprasky. Nešlo tedy o náhodné opilecké záchvaty, při kterých bych dostala nářez, ale o promyšlený postup. Měla jsem třeba přijít v pět, ale dorazila jsem něco po páté. Poprvé mi to prošlo, podruhé dělal dusno a potřetí jsem dostala nařezáno. Nároky otce byly vzhledem k mému věku dost přemrštěné. Ve všech ostatních ohledech jsem ho ale milovala. Byl pro mě vzorem a já se snažila ho nezklamat. Věděla jsem, že mě má rád. Jenom jsem nechápala, jak mi může někdo tak blízký působit tak hroznou bolest! Vždy jsem dostávala nařezáno páskem na zadek, nikdy ne pár facek. Dodnes jsem hodně přecitlivělá na fyzickou bolest, kterou mi způsobuje cizí osoba – například lékař. Celé dětství jsem se zároveň bála, aby otec nezemřel. V té době byl po infarktu. Výprasky, při kterých se vždycky rozlítil, ve mně ještě navíc vyvolávaly obavu, aby kvůli mému zlobení nedostal další. Doprovázely mě tedy i pocity viny. Když jsem začala dospívat, s bitím úplně přestal. Až do dvaceti let jsem si žádné trauma nepřipouštěla. Traumatické okamžiky se ve mně ale nastřádaly a bránily mi v normálním životě. Když do mě někdo omylem strčil v metru, zatmělo se mi před očima a vracely se nepříjemné stavy výprasku. Žila jsem v permanentním stresu. Situace se prolomila až na konzervatoři při studiu herectví. Pracovali jsme tehdy s takzvanou emoční pamětí a mně se pomalu vracely všechny vytěsněné pocity. Napsala jsem povídku o svém dětství. Popisovala jsem v ní, jak bylo harmonické. Jenomže když jsem ji měla předčítat před třídou, najednou mi ta slova nešla vyslovit. Stála jsem tam, mlčela a sledovala, jak se mi hlavou honí úplně jiná slova, zcela protikladná. Tak jsem vytvořila dvacetiminutové autorské vystoupení, v němž jsem si veřejně přiznala, že mě týral milovaný rodič. Byl to velmi bolestný proces. Tím, že jsem otevřela dlouho zavřené emoční kanály, ze mě začala proudit obrovská záplava nahromaděných pocitů. Nejdřív hluboký smutek, posléze vztek a odpor. Než jsem vystoupila s onou dvacetiminutovkou, lezla jsem doma celé hodiny po čtyřech, vyla jako zvíře a brečela. Na konci těchto výlevů jsem nenašla hned štěstí, ale jakýsi smutný klid. Otci jsem nakonec odpustila, přestože se mi nikdy neomluvil a dělá, jako by se nic nestalo. Pochopila jsem, že v té době jednal, jak nejlépe uměl. Nejtěžší ze všeho pro mě bylo přestat si lhát. A přiznat si, co se skutečně stalo, a přijmout to." Psycholožka Dětského krizového centra Alexandra Fraňková dodává, že podobná situace, kdy vás otec zahrnuje láskou a zároveň vám nějak ubližuje, může nastat i v případě sexuálního zneužívání. "Do věku deseti až dvanácti let si neuvědomujete, co se vám děje. Nevíte, kde existuje hranice mezi tím, co je normální a co už ne. To odkrýváte až postupně při styku s vrstevníky." S traumatem vzniklým v dětství byste proto rozhodně měla pracovat. "Tento vnitřní prožitek se v dospělosti může přenášet do dalších vztahů a v návaznosti na to do výchovy vlastních dětí. Ženy, které byly bity, mohou mít například tendenci hledat agresivnějšího partnera. Oběti sexuálního zneužívání to zase může podvědomě táhnout k mužům, kteří budou v budoucnosti zneužívat jejich děti," dokončuje psycholožka.
"Matka pila."
Do svých šestnácti jsem nevěděla, že je matka závislá na alkoholu," vzpomíná pětadvacetiletá Marie. "Jednou jsem přišla ze školy a našla ji úplně sťatou v koupelně. Jak jsem ji viděla ležet na podlaze, celou mokrou a pozvracenou, lekla jsem se, že je mrtvá. Okamžitě jsem skočila po telefonu a chtěla volat záchranku. Jenomže pak se máma pohnula, něco opilecky zahuhlala a já místo 155 volala tátovi do práce. Teprve potom mi všechno docvaklo. Do té doby jsem záměrně přehlížela všechny známky toho, že něco není v pořádku. Pochopila jsem třeba, proč nám zakazovala uklízet a bez jejího svolení cokoliv v bytě hledat. Měla strach, abychom nenašli její láhve. Na dětství se ale moc nepamatuju. Jen si matně vybavuju, jak matka neustále podezřívala tátu, že má milenku. Táta to nevydržel a po incidentu v koupelně od nás odešel. Tehdy se její podezřívání přesunulo na mě. Cokoliv jsem udělala, byl pro ni důkaz, že ji nemám ráda. Nemůžu si vzpomenout na jediný šťastný okamžik s ní. Když jsem se ve dvaceti odstěhovala do Prahy, chtěla jsem na všechno zapomenout. Žila jsem šťastně až do doby, než jsem si našla stálého partnera. Jakmile se náš vztah stával vážnějším, začala jsem být podezřívavá a celkově nesnesitelná. Pořád jsem do něčeho ryla, kritizovala každý jeho pohyb a nikdy nepřiznala vlastní chybu. V jednu chvíli jsem přítele dokonce začala obviňovat, že mě nemiluje. Tehdy na mě křikl, že jsem hysterka a že už se mnou nebude ani minutu. Úplně mě srazil na kolena. Začala jsem brečet a jediné, co jsem ze sebe dostala, byla věta: ,Přesně tohle řekl táta mámě, než od nás odešel.’ Přítel ze mě postupně vytáhl příběh mého dětství, který jsem přede všemi a vlastně i sama před sebou zatajovala. Tehdy jsem se rozhodla, že začnu chodit na terapie," dokončuje Marie. "V Češích je bohužel zakořeněný strach z psychologů a psychoterapeutů. Měla byste si ale uvědomit, že vyhledat je není žádná ostuda," vysvětluje Alexandra Fraňková. Co vás při samotné terapii čeká? "Ten proces samozřejmě bolí, protože se dotýkáte něčeho vevnitř, co si v sobě schováváte. Přesto je důležitý k tomu, abyste se traumatem, které v sobě máte, nenechávala ovládat."
napsal/a: Andysekk 15:22 |
Link
