Ploč se zabili?!?   03.Říjen 2006


Citlivý Martin

Patnáctiletý Martin žil s matkou v menším městě. Vychovávala ho přísně, zřejmě až příliš. Měl jediného kamaráda. Stejně starý Honza na něj nedal dopustit a bránil ho v každé situaci. Po základní škole se jejich cesty trochu rozešly, protože Martin šel studovat gymnázium do krajského města. Dále mluví Honza...

Martin byl hodně citlivý kluk. Třeba v kině u dojemných scén brečel jak želva. Chtěl se setkat s otcem, ale matka mu odmítla říct, kde by ho našel. Prý byl budižkničemu a Martin je po něm. Pak začal mít problémy ve škole, zasedla si na něj třídní. Měla ho i na matiku, jediný předmět, co mu moc nešel. Matka ho doma dusila, byla zvyklá na samý jedničky, a teď přinesl trojku. Nesměl ven a jenom šprtal, což mělo za následek, že byl ještě vyjukanější. V pololetí měl dost dvojek, sem tam jedničku, ale z matiky dostal čtyřku. Bál se domů, já šel nakonec s ním. Moc to nepomohlo, matka ho zbila i přede mnou..." Kluci se vídali už jen o víkendech, což byly asi jediné světlé okamžiky Martinova života. Matika mu stále nešla a pak se na školním výletě stala katastrofa. Pravdu se už nikdo nedozví, nejspíš někteří žáci chystali mejdan, o němž se dozvěděla třídní. Udělala prohlídku a v jednom batohu – hádejte kterém – objevila dvě láhve vodky. Veškerá vina padla na Martina. Dala mu dopis pro matku s vylíčením incidentu, bez nejmenších pochyb o viníkovi. A navrhla podmínečné či úplné vyloučení. Když si to Martin přečetl, vzal z kůlny provaz a...
Ten den si jeho anděl strážný vzal náhradní volno. Tělo na stromě našel až nazítří lesník. Znovu hovoří Honza, který se mnou jako jediný byl ochoten mluvit. "Je blbost, že by láhve byly Martinovy. Nepil ani nekouřil. A nikdy nelhal. Prostě si někdo myslel, že je u něj nebudou hledat. Ale zapomněl, že si na něj úča zasedla. Vím, jak uvažoval. Když dostal nářez za čtyřku, co teprve za tenhle průšvih. Naši říkali, že se po návratu u nás zastavil, jenže já nebyl doma. Nezabil se, zavraždila ho vlastní matka s učitelkou." Vyšetřovatel uzavřel smrt jako sebevraždu, po příčinách nepátral...

Nešťastná láska slečny Dany

Dana (15) je holka jako lusk, dobře se učí a rodinné zázemí má bezproblémové. Těžko tedy přepokládat, že právě ona by měla důvod k tomu se zabít…

O prázdninách jsem byla s rodiči na horské boudě, kde dělal číšníka osmnáctiletý David. Měl krásné modré oči a já se do něj hned zbláznila, chtěla jsem s ním prožít první milování. Jednou jsem zařídila, aby mě zastihl v pokoji skoro nahou, ale ovládl se. Od recepční věděl, že mi patnáct bude až za měsíc. Dal mi aspoň naději – číslo na mobil. Psala jsem mu zamilované SMS, i deset denně. Odpovídal jen zřídka, ale pak jednou napsal, že se chystá do Prahy, tak si prý spolu užijeme. Já byla nadšená, naši šli totiž zrovna ten den na návštěvu ke známým. Udělala jsem chlebíčky, koupila svíčky, aby to bylo romantický. V podvečer zavolal, ať se nezlobím, že nemůže přijet. Řekl taky, že by to stejně nemělo smysl..."
Dana zažila první duševní krizi. Nejdřív plakala, pak volala kamarádce, ale číslo bylo nedostupné. Nakonec naškrábala na kus papíru: "Davide, miluju tě, nechci bez tebe žít!" a spolykala dvacet prášků. Měla štěstí, že se rodiče vrátili dřív a že z neznalosti zvolila léky s protikladnými účinky, které zpomalily průběh otravy. Na psychiatrii, kde jako všichni neúspěšní sebevrazi skončila, své chování zhodnotila vyjádřením: "Byla jsem husa, nevím, co mě to popadlo." Rodiče, kteří byli přítomni, rovněž nechápali, hlavně matka: "My si s Danou říkaly i intimnější věci, tohle si však nechala pro sebe. Prý se bála, abych jí nezakázala jít s Davidem, v čemž měla pravdu, protože si myslím, že i když je vyspělá, na sex má ještě čas. Nikdy bych ale nepředpokládala takovou reakci, k problémům se stavěla spíš flegmaticky..."

Snadný život slečny Lenky

Šestnáctileté Lence její rodiče všechny spolužačky záviděly. Patřili k vyšší společenské vrstvě, takže jí odmalička plnili vše, co si přála. Měla jediný problém. Není žádná krasavice, a tak zatímco spolužačky už ‚randily‘, ona pořád nic.

Na oslavě narozenin jsem řekla rodičům, že chci, aby mi zaplatili liposukci a plastiku nosu. Byli dost překvapený, ale já na tom trvala, tak šli na kliniku plastické chirurgie. Tamní doktoři jsou ale pěkný zmetci! Řekli, že jsem mladá, místo odsátí tuku doporučili cvičení a úpravu jídelníčku, a pokud šlo o nos, mám prý přijít za dva roky, až dostane definitivní tvar, protože se stejně jako tělo teprve vyvíjí. Nejhorší bylo, že tím zblbli i naše a táta mi poprvé v životě něco odmítl. Přitom šlo o mizernejch čtyřicet tisíc!"
Lenka se rozhodla si své přání vynutit a zvolila prostředek, o němž byla přesvědčena, že spolehlivě zabere. Půl hodiny před avizovaným příchodem matky od holiče spolykala 15 tablet Diazepamu, léku na uklidnění. Tak zněla Lenčina verze, ošetřující lékař to ale viděl jinak. Podle něj byly prášky dva, nanejvýš tři, protože po požití uváděného množství by byly následky intoxikace vážnější, ne-li smrtelné. Takovému množství neodpovídal ani její stav po transportu do nemocnice. Na místě se sice našlo prázdné balení, ale dalo se předpokládat, že převážná část skončila v záchodu. Chyběl i obvyklý dopis na rozloučenou. Ovšem i tak musela absolvovat pobyt na psychiatrii. Při propuštění byli rodiče upozorněni, že šlo spíš o citové vydírání než vážně míněné jednání. Lékaři radili neustoupit jejím požadavkům. Nepomohlo to. "Naši se rozhodli plastiku zaplatit a našli i jinou kliniku, která ji provede. Jdu na ni v březnu. Kluci budou čumět!"

Bezdůvodná sebevražda Zdeňka

Případ sedmnáctiletého Zdenka je dost neobvyklý jak motivem, tak provedením. Zatímco všechny předchozí děti měly pro své počínání ‚důvod‘, i když třeba banální, u něho je to jinak. Neměl problémy ve škole, i když jeho prospěch nebyl nejlepší, v milostném životě ani doma. Žije společně s matkou a o dva roky starším bratrem. Má také sestru, která je vdaná. Otec zemřel na rakovinu před dvěma lety – v momentě, kdy ho syn asi nejvíc potřeboval. Zdeněk se s tím zřejmě ještě psychicky nevyrovnal.

Já o tom přemýšlel už delší dobu. Zdálo se mi, že můj život nemá žádný smysl. Prakticky denně se opakoval stejný stereotyp: škola, učení, občas hospoda s klukama. Vždycky, když se mi povedlo sbalit holku, jsem měl pocit, že to je ta pravá, ale nikdy to netrvalo dlouho. Všechny jsou stejné. Žít takhle naprosto beze smyslu mi připadalo hloupý. Nikdy mě nic nezaujalo do té míry, abych se tomu víc věnoval, i když jsem toho vyzkoušel dost, sport nevyjímaje. Jedno odpoledne nám ve škole odpadla hodina. Kluci šli na pivo, mně se nechtělo. Doma nikdo nebyl a já věděl, že hned tak někdo nepřijde. Zase mě napadlo, že by bylo nejlepší, kdybych tady nebyl. Dlouho jsem přemýšlel o vhodným způsobu, jak to udělat. Práškama to trvá moc dlouho, žádná zbraň doma nebyla. Jít na Nuselák se mi nechtělo, za prvé to mám daleko a za druhé bych si to třeba cestou rozmyslel. Nejlepší se mi zdálo podřezat si žíly. Žiletky doma ale taky nebyly, já se ještě neholím a brácha má elektrickej strojek. Naštěstí byl v kuchyni takovej malej nožejček. Ještě jsem ho nabrousil a říznul. Chvilku to bolelo, ale ne nějak moc. Měl jsem pocit naprostýho klidu a pohody. Připadalo mi, že se propadám do prázdna, a bylo mi strašně dobře..."
Většina sebevrahů vděčí za záchranu svého života – kromě práce lékařů, samozřejmě – náhodě. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Zdeňkova bratra pozvala jeho dívka na mejdan ke známým. Chtěl se jen zastavit doma a napsat vzkaz, že přijde asi dost pozdě. Podle lékařů stačilo dorazit o pár minut později... Rány na rukou byly hluboké, ale cévy naštěstí neutrpěly výrazné poškození. Jestliže ve všech předchozích případech byl motiv jednoznačný, tentokrát to neplatí. Zdeněk netrpí duševní poruchou, i když něco v jeho psychice v nepořádku bude. Jako jediný ze všech také kategoricky nevyloučil možnost recidivy, tedy že to zkusí znovu. napsal/a: Andysekk 17:32 | Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář

Janula 03.04.2008 15:22:42

když už vykradete můj článek nevydávejte ho za své dílo, buďte tak hodná. Janula