Láska pro peníze?!? BERU!!! 01.Říjen 2006
Potkáte je na koktejlech, v luxusních restauracích nebo nákupních centrech. Obtloustlé chlápky, postarší, ošklivé nebo obojí, případně bezbarvé zjevy manažerského typu, zábavné a oduševnělé asi jako hydrant – a vedle nich ženy. Možná o jednu až dvě generace mladší a určitě o několik set procent půvabnější. Tyhle dvojice zrovna nepředstavují to, co chápete pod pojmem "dokonalý pár". Rozhodně nejde o dva mladé zamilované milence, kteří právě překonali nástrahy osudu a kráčejí vstříc obřímu zapadajícímu slunci. Tihle nosí svůj milostný příběh vepsaný do platebních karet a přečíst si ho může kdokoliv: úspěšný boháč si do života vpustil krásnou kalkulačku.
Možná vás teď napadá něco o nechutné vypočítavosti na obou stranách a hlavou vám prokmitnou zářivé příklady velkých lásek od Romea a Julie po scénář filmu Notting Hill, v němž se slavná herečka zblázní do chudého knihkupce. No, nic proti romantice. Jak ale naznačuje pohled na dlouholetá manželství, vcelku fungující vztah lze založit i na jiných hodnotách, než je společný plážový běh v mělké slané vodě. Třeba na penězích. I nevábní muži mají právo na pravidelný příděl rozkoše, a když se jim podařilo svá konta dostatečně napumpovat, proč by nepozvali do vily s bazénem nějakou tu krasavici? Otázka poptávky a nabídky funguje dokonale a žen, pro něž se lov boháčů stal životním programem, bude vždycky dost. Nevím jak vy, ale já těmhle párům přeju štěstí. Kdo ví – možná se za několik desítek let stanu opět svobodným a budu se rozhlížet po někom na stáří. A jestli se ke mně přikutálí pár melounů navíc, buďte si jistá, že nezačnu obvolávat bývalé spolužačky. Možná mě uvidíte v Boulogneském lesíku, na vozíku poháněném nádhernou mulatkou, která mě bude hladit po pleši osázené stařeckými bradavicemi. A věřte, že se vůbec nebudu cítit trapně. Z mužského pohledu totiž peníze znamenají stejně dobrou ženolapku jako mládí, šarm, inteligence a svaly. Kráska a (bohaté) zvíře ostatně není o nic horší příběh než takový Romeo a Julie, ne?
Kouzlo vzájemné solidarity
Můj vzdálený příbuzný, major britské koloniální policie ve výslužbě, měl v životě přes pět set žen plus jednu manželku. Teď je mu pětašedesát. A protože myslel na penzijní fondy už v raném mládí, tráví důchod docela zábavně: žije v Thajsku s jednou sedmadvacetiletou milenkou jménem Deng a neurčitelným počtem masérek na jednu noc, o nichž Deng pochopitelně neví. Major Brown ale nepatří mezi obvyklé sexuální turisty, kteří během dvoutýdenní dovolené nechají vydělat místním prostitutkám a pak se vrátí k evropským manželkám. Platí Deng pravidelné kapesné, pamatuje na ni v závěti a její rodině zařídil malý obchod. Pro majora Browna je výdej peněz za sex přibližně stejně přirozený jako pro nás ostatní nákup paliva do aut. Zajímalo mě, co tenhle kuriózní pár drží pohromadě, a major mi ochotně prozradil "klíčové slovo". "Vzájemná solidarita," prohlásil. "Deng si uvědomuje, co pro ni znamenám z hlediska životní jistoty. A já si vážím toho, jak je ke mně milá. Oba dodržujeme pravidla a ona ví, že kdybych jí přišel na nevěru, skončila by. Tak dopadla její devatenáctiletá předchůdkyně: jakmile jsem zjistil, že mě podvádí s jistým Němcem, aby mohla inkasovat dvakrát, museli jsme se rozejít. Deng tenhle příběh zná a myslím, že by si rozmyslela riskovat. Prostě jsme si spočítali, co můžeme nabídnout, získat a ztratit, a podle toho se chováme." Mně tohle vyznání připadá přinejmenším stejně uspokojivé jako "Marie se mi líbí, protože mi připadá taková jiná, čistá..." Alespoň je jasno, ne? Naposledy jsem o Deng a majorovi slyšel před pár měsíci – přestěhovali se do krásného domu v severním Thajsku a zdá se, že tam oba budou žít šťastně až do majorovy smrti. Docela pěkná pohádka, řekl bych.
Frajeřina až navěky
Spisovatel Charles Bukowski prohlásil, že by se chtěl proslavit a žít do osmdesáti, aby mohl spát s osmnáctkami. No, skoro se mu to povedlo. Belhat se po světě s plnou prkenicí a mladou milenkou je z mužského hlediska rozhodně přívětivější představa než trávit důchod na lavičce, krmit holuby a slintat nad gymnazistkami v minisukních. Chovat v posteli mladou, krásnou ženu a sám přitom vyzařovat podobný typ půvabu jako zombie prostě představuje frajeřinu. Nezáleží na tom, že kolem krouží mladší, hezčí, chytřejší hoši – tohle je vítězství pragmatického rozumu a vážná námitka všem nadutým romantikům, kteří ošklivým, nudným a opotřebovaným lidem upírají právo na štěstí. Všichni se nejmenují Brad Pitt, víte? Jsme tu i my, kteří se do zrcadla díváme vážně neradi, ať je nám třicet, nebo osmdesát. Příroda je nemilosrdná, ale dá se podplatit, chápete? A na prachy naštěstí slyší i pár blonďatých andělů s kudrnatými vlásky a nevinnýma modrýma očima!
K naprosté dokonalosti dovedl tenhle trik můj oblíbenec, americký naftový magnát J. Howard Marshall II. Oženil se se sedmadvacetiletou Annou Nicole Smithovou, původně neúspěšnou barovou tanečnicí, po prsních implantátech pak veleúspěšnou modelkou a playmate. Howardovy předpoklady pro manželství spočívaly ve věkovém rozdílu šedesáti let, invalidním křesle a silně dotírající rakovině. V téhle situaci by se nejspíš většina umírajících kmetů uchýlila do sanatoria, kde by jim sex vzdáleně připomínal jen téměř nepřetržitý styk s bažantem. Howardovi v posledních měsících života stálo za to rozzuřit všechny příbuzné a přitom ještě dostat do postele jednu z nejprovařenějších sexbomb planety. Všem včetně Howarda a Anny Nicole bylo jasné, že nejde o studentskou lásku "navzdory všem". Nicméně díky ní naftový král odešel ve velkém stylu – ne jako živá mrtvola, ale jako chlap a novomanžel.
Muka šedé zóny
Funguje to jako v obvyklém vztahu plném citových turbulencí; jakmile máte karty víceméně jasné a obě strany chápou, proč jsou spolu, všechno může klapat. Jenže mezi férovými případy finančně-sexuálně-společenské symbiózy leží šedá zóna plná nepříjemných omylů. Musím bohužel uznat, že na vině bývá neuvěřitelná mužská naivita. Většina z nás lásku pro peníze pozná. Když se proplešatělý pan ředitel po dvaceti letech rozvede a vezme si mladičkou asistentku, měl by tušit, že mu ji do cesty nepřivál stříbrný vítr, ale kalkulačka v její hlavě. A připravit se na nutné náklady. Luxusní dovolená, dárková služba, neustálá potřeba pronikat do takzvaně lepší společnosti – pokud u partnerek zaznamenáme podobné symptomy, je víceméně jasno. Tedy mělo by být.
Bohužel čas od času narazím na případ, kdy v hlavě omšelého chlapíka rozkvete nádherný narcis a stráví poslední zbytky jeho mozkové kůry. Nešťastník se nejspíš domnívá, že navzdory erozi vnější podoby vyzařuje jakési prazvláštní kouzlo. A dokáže jím ovládnout jakoukoliv ženu, což dokazuje i ta nádherná prsatá manekýna, která mu dovolila, aby se kvůli ní rozvedl, a umožňuje mu láskyplné odčerpávání jeho účtu. Takového muže znám. "Věk ani krása u chlapů nehrají tak velkou roli, ženy to přece samy říkají, jde o sílu osobnosti," namlouval ten dobrák sobě i mně několik let, během nichž stačil přijít o rodinu a téměř všechny peníze. Manekýnské klíště zatím díky jeho financím a známostem udělalo kariéru a nakonec mu uteklo s mladým svalnatým kolegou – takže našemu nešťastníkovi zůstalo dost námětů k přemýšlení a hypotéka na 1 + 1 v Uhříněvsi. Smutný, ale v podstatě spravedlivý příběh, ne? Takže abych se vrátil ke scéně s vozíkem, mulatkou a Boulogneským lesíkem. Ještě víc by mě bavilo, kdyby se ke mně žádné miliony nepřikutálely (což nebude problém). Ta snědá polobohyně by netušila, že jsem kvůli výletu do Paříže musel prodat poslední zlaté zuby, nechal si vyoperovat endoprotézu a prodal ji na černém trhu. Protože úplně největší frajeřina je být starý, ošklivý miláček krásné ženy a nemít ani floka. Možná bych to mohl zmáknout tím prazvláštním kouzlem, nemyslíte?
napsal/a: Andysekk 23:28 |
Link
