už toho mam všeho opravdu plný zuby. Prázdnin, života, okolí, no prostě všeho, chtelo by to změnu ale já jsem pekelně neschopná, takže ani prázdniny si nedovedu zorganizovat a skoro celý 4 měsíce jsem trčela doma v praze. Ale co s tím nadělám...

k tomu zrušili videopůjčovnu, což tomu nasadilo korunu. Nejbližsí další je několik stanic metra s přestupem a za každý dvd děsná záloha, což tady v tý zrušený nebylo. No sou to detaily, ale i tak to jednoho dokáže nakrknout.

Je to děsný, když je vedro, je mi na prd, když je hnusně, je to jeste horší...nejhorsí vlna depresí se už převalila, ted mam vsecho tak nejak plný zuby...

sakra.. co bych dala za to abych mohla usnout nebo aspon za to, abych mela co delat...

Staré ani ne týden jsou pryč...

čuměla jsem na harrho pottera,pokračovala jsem v psaní svého fantasy, měla jsem co dělat, byla tady moje kámoška, dovolim si říct že snad jediná.. ted tady z toho nic neni, jen pocit nesmírný nudy a přerání vším tím.. boha jeho asi pujdu ven někam něco koupit, abych se nezbohnila A asi taky na njakou brigádu, jinak to nevidim...

Brzy k ránu usínal Lucius po boku Hermiony.
Nic nechápal. Změnil se mse. Dřív jsem mudly nenáviděl, teď jsem zjistil, že všechno bylo planý a lichý.. ale co s tím nadělám? co budu dělat? nemůžu jí tu pořád skrývat, a nemůžu pořád pánovi zla lhát... Rudolphus něco tuší, dneska na mě při odchodu divně pomrkával.. jestli něco řekne Belle, jsem vyřízenej... Proč jsem se do ní sakra musl tolik zamilovat??

Podíval se na vedle ležící dívku. Mohl by ji zabít, uškrtit, ale něco mu v tom bránilo. Dříve nepoznaný cit. Narcissu a Draca měl rád, ale tak jako z nutnosti.. tohle bylo o něčem jiném. Zakázané ovoce chutná nejlíp.

Další den seděl Lucius ve své pracovně a vymýšlel nové koulo, kterým by se mu povedlo zničit sídlo mudlovkého nejmocnějšího velitele, říkali mu prezident a jeho sídlo bylo Bílý dům...a při tom získat velitele živého. Pousmál se nad tím, jak jsou mudlové jednoduší, stačí skloubit několik kouzel dohromady, které vyřídí ochranku, pak nějaký ten přesun... Byl do vymýšlení kouzla tak zabraný, že ani nazahlídl jakýsi pohyb v krbu, co během zlomku vteřiny zmizel...

Tah na bílý dům se povedl. elitel byl získán a druhý den bude diktovat světu podmínky. Lucius opět stoupl mezi smrtijedy v úctě a Pán zla se k němu choval trochujinak. Nemluvil s ním tak povýšeně, nechtěl stratit svého nejmocnějšího černokněžníka. Ale přece jenom, jedno jediné místo ve Smrtijedově myslim mu pořád nešlo na rozum...

"Měl bys toho nechat", nabádala ho hermiona, "Nemá to cenu snažit se ovládnout mudly. Budou se bránit svými zbraněmi, vybijete je a komu pak chcete vládnout? sami sobě? o něco takového se pokoušel Hitler za druhé světové.." hermiona byla chytrá. Lucius se ad tím zamyslel a řekl, že o tom s pánem zla promluví.

"To němáš ze své hlavy, souvisí to s tím  místem, kam se nemohu dostat, ale budiž", zašklebil se Pán zla. "Nebudeme mudly vybíjet, nebudeme na ně zlí, jen jim domluvíme, s pomocí tady pana Prezidenta, aby s námi spolupracovali a pokusili se zničit odbojné skupiny. Budu muset některé z mudlů.. hmm, zaškolit. zaškolené mudly pak zabijeme, nestojím o to aby se mi tu potulovala nečistá krev!"

Když večer Lucius scházel do Hermioniných pokojů. slyšel odtamtud hlasy. Už jednou se mu to stalo, ale dívka se obnila tím, ž se baví sama se sebou. "No nikoho jiného než tebe za celá ta léta nevidím, tak si někdy hold povídám sama se sebou. Co mám dělat?" Věřil jí. Věřil tomu, že by nebyla schopná mu ublížit. Ani na to nevypadala, i když její zamyšlený výraz mu někdy nešel z mysli..."

"Crucio!" zvolal znovalord Voldemort. Tentokrát to znělo daleko hruběji a naštvaněji než před tím. Všichni ostatní smrtijedi, co kolem stáli, se snažili dělat, že tam nejsou. Rudolphus Lestrange s hrůzou zpozoroval, že se mu potí ruce. Nenápadně si je utřel do kalhot.

"Tak povíš, kde je ta mudlovská šmejdka, nebo ne?" zasyčel Pán zla. "Nebo to bude ještě horší!"

Pohledy smrtijedů se od hůlky Pána zla přesunuly na zem, kde v křečích trpěl dlouhovlasý blonďák. Kdysi to byl mocný a obávaný Lucius Malfoy, ale teď... teď to byl pomalu vyvrhel a nebýt toho, že před zraky všech smrtijedů zabil Pottera - ano, toho slavného Pottera, s tou jizvou - tak by ho byl Pán zla utratil. Ale jak vidno, Pánu zla dělalo potěšení, když si s Luciem může pohrávat.

"nevím... nevím.." na víc se mučedník nezmohl. Potil se a necítil nic jiného než bolest. ze všech porů mu tekla krev a křeče byly nesnesitelné. Kdyby neměl světlé vlasy, jistě by mu zbělely. Kletba ještě přituhla. Nesmím řvát, nesmím řvát... krev smíšená s potem a se slzami se vpíjela do prachu na podlaze. nesmím řvát, nesmím nic prozradit...
"Crucio!!!!" bolest se stupňovala. Lucius Malfoy jako by ani nevěděl, jaký je život bez bolesti. Přes slzy neviděl a nemohl se ani pohnout. v každém svalu, v každém nervu cítil pronikavou, ostrou bolest....Ještě chvilku a už mi přeskočí, pomyslel si.. když tu bolest ustala.

"Však ty si to rozmyslíš", pohrdlivě si odfrkl pán zla. "a ještě rád povíš, kde se skrejvá!... no, na co čekáš? jdi mi z očí a koukej splnit můj příkaz, nebo bude ještě hůř!"
mučený smrtijed vstal, uklonil se a z posledních sil odešel do svého sídla...

... kde v tajemné místnosti, kdesi hluboko pod zemí, skrýval svojí jedinou lásku. Cissu před lety zabil Ron Weasley a Draco je v Azkabanu a už rok o něm nemá žádné zprávy. Ona, dívka v tajné místnosti, je jediná, koho má. A u ní je to taky tak. Mudlovští rodiče byli zabiti, a Lucius jí v poslední chvíli zachránil... Dlouho, dlouho se mu líbila a sám v sobě vnitřně bojval. Na jedné straně stála malfoyovská čest a čistá krev a na druhé straně.. na druhé straně se v něm probudily zvláštní pocity. Obdivovatelek a žen měl spousty, o tom není pochyb, ale ONA... ona se od všech lišila.

Večer zašel do její tajné místnosti. četla si - to byla její největší záliba. Sedl si proti ní. Položila knihu a beze slov se na svého zachránce-věznitele podívala. Lucius dívce pohled oplatil. šedé oči se setkaly s hnědými. Pak si dívka prsty pročísla husté hněé vlasy a řekla trochu panovačným tónem: "vypadáš nějak zničeně. To tě ještě neomrzelo nechat se pro mě mučit?" znělo to trochu sarkasticky.
"hermiono, poslyš... pro tebe udělám všechno!"
"uplně si zblbnul. Před 3 lety, kdy jsi zabil harryho a mě vzal k sobě, by si toho nebyl schopnej! A docela toho tady mam plný zuby! Pořád někde zabíjíš mudly nebo... nebo se necháváš jako slaboch mučit tim chlapem, jehož harry přemohl coby dítě, a 40 letej chlap jako ty se s nim nevypořádáš! Pche!" vstala a přecházela po pokoji. Luciovi bylo jasné, že hermiona toho má dost. celé roky neviděla slunce, neměla jinou společnost než sebe sama a jeho.

"věřím, že ron žije..." řekla. Lucius zbělel v obličeji ještě víc. Nenáviděl toho zrzouna. Hermiona do něj byla zamilovaná a jakákoli poznámka o něm dovedla Luciuse na pokraj šílenství.
"tak hele, o tom sme si něco řekli!" vykřikl a popadl dívku. "nemluv o něm a já zase nebudu mluvit o Narcisse, ano??" Hermiona se ušklíbla. "stejně sem zvědavá, jak dlouho tedle stav ještě bude trvat..."

NEŽER

a je to tady zase!
už sem nemohla udržet umělej úsměv a pořád dělat, že se nic neděje. Jako, jsou věci, co mě naprosto dostávaj, štvou a já se nechci nikomu ze svejch známejch svěřovat, abych pak vypadala jko ubrečenej harant a na druhou stranu aby ty "dobrý kamarádi" s tim zatepla letěli k jinejm dobrejm kamarádům a všechnojim vyžvanili.

Už to dál nešlo, a musela sem vnitřní bolest nějak vyfiltrovat ven. Včera jsem se překouřila vodní dýmkou, no spíš dvěma vodníma dýmkama, že jsem radši šla domů, no a dneska jsem to přehnala se sladkostma. Nebylo celej den co dělat, a tak jsem si řekla, no dobrá, když se říznu tady takle na noze, tak to nikdo neuvidí, nasadim si černou fusekli, stejně nosim furt fusekle, do rukou by to byl docela risk, kor v létě.

naposledy sem se řezala někdy loni koncem července, nebo spíš začátkem srpna, takže bezkravavá doba byla asi tak rok. No, docela vtipný! Rozhodně lepší hrát umělej usměv a doma trpět a sžírat se, než bejt ve společnosti kakabus a odpovídat na protivný otázky okolních lidí!

Zrádná Řeka, část 1
Rádoby hororový příběh, vymyšlen před 4 lety mnou

Bylo to takhle zjara. Prudká povodeň hnala rěku ostřici a rvala břehy. Jidy neškodný potok se změnil ve vražedný živel... Osadníci u jejího středního toku byli na povodně zvyklí, ale ne na takové.. to se stane něco špatnýho, tvrdil stařešina... aby ne, hory jsou zrádné a lidi, co v nich žijí, jsou součástí přírody a rozumí ji líp než my. Tedy stařešina, zkušený jako starý dub, měl pravdu.

"Podívejte, podívejte, tady něco plave!" křikl náhle jeden z koňařů a podařilo se mu vytáhnout věc, co se zaklesla za větev stromu, co spadl do vody. Bylo to malé dítěv kožené vaku. Všichni na něj koukali jako na zázrak.. dítě pokojně spalo. Když si ho lépe prohlédli, zjistili, že je to holčička a že má na krku přívěšek s nefritem, tak jasně modrým, až oči přecházely.A když otevřela ty svoje oči, osadníci žasli ještě víc - měla je stejně tak modré jako drahokam. A pak u sebe měla jsěště nějaký lístek, dopis, vzkaz... Jenže nikdo z osadníků neuměl číst.

"Zejtra to musíme donýst dolu do podhradí k farářovi", dohodli se Osadníci a rozhodli, že dítě nechají i pokřtít. U sebe si jí nechal onen koňař, jak jí našel. Měl ještě syna, co byl o rok starší nez nalezené dítě, tak se rozhodl, že dva mladé lidi dá později dohromady.

Jenže farář se v přítomnosti děcka necítil.

"Není v ní nic dobrého... vidím na její duši tmu... a i ten lístek, na němž je napsáno v modrém kameni je síla, moc, odvaha a život vlastníkův, to téže dokazuje... myslím, že kámen má od samotného ďábla..."

Ale osadníci nevěřili. Jan, co se jí rozhodl se ženou vychovávat, přeci jen donutil faráře děvče pokřtít.

"Tedy dobrá", řekl učený muž, "Ale nedám jí křesťanské jméno. Říkali ste, že k vám přišla řekou? Nuže dobrá, dejme jí jméno ŘEKA. ale varuji vás..."

Nikoho nezastavilo to, že farář druhý den po křtu Řeky zemřel. Aby ne, byl starý. a než se to donese k lidem z hor, obvykle to nějaký ten měsíc trvá...

Řeka rostla, in, jako z vody. Byla doopravdy zvláštní dívka. Měla dlouhé a nesmírně husté černé vlasy, bílou pleť, až nezvykle bílou, do toho ohromné pronikavé modré oči, ostré zuby a byla velice silná. Bylo to na ní divné, někdy se třeba celé dny neukázala doma, a pak se vrátila, a byla tak upravená, jak přišla... i když krásná moc nebyla. nad modrýma očima se klenulo husté černé obočí, co dodávalo její tváři podmračený vzhled. Řeka také skoro pořád mlčela, a když promluvila, vyšel z ní hluboký a drsný hlas. Řeka nejraději jedla maso, klidně i syrové. také nikdo nechápal její dobrý vztah ke psům...

DALŠÍ PŘÍTEL

Zorra se v Okrouhlicích příjemně zabydlela. Skamarádila se s rozhodčím Ondřejem Marešem, příjemným toť chlapíkem, a pak s básníkem Květoslavem Homolkou, bezelstným moulou. Ale našla si i dost nepřátel...
Uplynuly tři deštivé dny. Zorra se dost nudila, ale po zkončení monzunů se rozhodla vyprovokovat zaměstnance JZD. Pak si to ale rozmyslela a šla neohlášena navštívit Mareše. Nestalo se tomu tak, Zorra Mareše nenavštívila, ale konečně by chtěla zjistit, jestli ten kluk ze snu opravdu existuje nebo jestli se jí ten sen jen tak zdál. Rozhodla se zajít za Marešem a podebatovat s ním o tom - nevysměje se jí, a možná bude o snech a výkladech neco vědět...
Teď ale došla k malému domku, kde slyšela hlasitou hudbu.Zastavila se a stála. Opřela se o plot. Kus za ním bylo malé hřišťátko na nohejbal a na něm seděli čtyři kluci a poslouchali hudbu. TATU, Eminem.
Zorra zkoprněle stále za plotem. Tak nějak měla strach kolem nich projít.. zase budou řeči... Pak se nějak dopravila k zadním vrátkům a vešla na hřiště. Chtěla jím projít na druhou stranu, no třeba nadávat nebudou.. na oblečení snad taky ne... Oblečená je sice hrozně, černý dlouhý gatě, černá mikina s dlouhým rukávem a kapucí, navíc asi o 3 čísla větší, a vlasy v nedbalém culíku...
Zorra cítila, jak ji kluci pozorují. Tak se na ně taky koukla a posunkem ruky je pozdravila. Tři byli tmaví a jeden běloch, co kouřil cigaretu. Zorrě hlavou probleskla myšlenka, že by se s nima spřátelila. Ale jak na to...? moment, v jednom časopise sem četla, že se dva seznámili tim, že se jí zeptal, k olik je hodin... Spásná myšlenka!
"Kluci, nevíte kolik je hodin?" znělo to sice blbě, ale aspon tak.. nervozně si prsty pročesávala vlasy.
"Tak je půl čtvrtý", řekl blondák v kšiltovce, "tyjo, to sou vlasy!" vykulil oči, vstal a nevěřícně koukal na Zořřin dlouhý porost hlavy.
"No a když už jsme u toho, jak se jmenujete? Já se jmenuju Mstitelová. Zorra Mstitelová, přezdívka Zorra Mstitelka!" Usmála se povzbudivě. Jeden tmavší hoch se zasmál.
"Copak, vadí ti na mě něco?" zvážněla Zorra.
"Ne, ne", smál se ostýchavě.
"No a ty seš kdo?" přiostřila Zorra.
"Ilja Málek, to vedle mě je můj brácha Lojza a tehle je Zdenda, taky brácha", ukázal na menšího chlapečka.
"A kolik ti je?" Pokračoval Ilja.
"Čtrnáct. A vám všem tady?"
"Mě je třináct." Odpověděl Ilja.
"Dvanáct", řekl ten blondák.
"Osmnáct", pronesl Lojza.
"Devět", zavrčel Zdenda.
"Chceš cigaretu?" Nabídl ji Dvořák.
"Smím?" Zorra si nabídla. Nikdy před tím nekouřila, závislá nebude, nesnáší ten kouř z toho, její rodiče taky nekouřili, ale proč by si nevzala? Zkusit se má všechno! Ale nepřehánět!
"Ty si nedáš?" Vznesla otázku na Ilju.
"Ne, já nekouřim."
"Chachacha", zasmála se suše Zorra.
"Sportuju", hájil se.
"Jo? To bych tě chtěla vidět!" Zorra se nestyděla trochy nadsázky. Ilja byl opravdu sportovní postavy, a hrál fotbal.
„Vždyť je to ta...!" Vykřikl Dvořák a ukázal na Zorru.
"Co? Kdo že sem?!"
"To seš ty, jak vběhla do toho hřiště, a pak jak si tim koněm málem zabila Vildu Karáska!"
"Toho ježouna?!"
"No jasně!" dodal Lojza, "viděl jsem to. Seš dobrá ", řekl uznale.
"Maj tam na tebe pěkně spadeno," přiznal Ilja. Zorra zmateně koukala z jednoho na druhého.
"To jo. Dej si na ně bacha!“ řekl jakýsi ženský hlas. "To je samozřejmé," vykoktala nechápavě Zorra.
"Mami, že vo ní řikali, že je pražská rachejtle, viď?“ Vpadl ji do řeči Zdeněk.
"Uch", vypálila Zorra, "vy ste jejich matka? Ech - těší mě. Jmenuji se Mstitelová. Zorra Mstitelová, s přezdívkou Zorra Mstitelka. Vy budete paní Málková, ne?" řekla o pohled sebevědoměji.
"To jsem, Zorro. A ty seš sestřenice Honzy Krále, viď?"
"Přirozeně. Všechno vám tam u děcáku řekli a ještě mnoho navíc, viďte?"
"Ty vo tobě nakecali", z poza domu vykročila další cikánka s cigaretou.
"Emm... Dobrý den! A vy jste kdo?" Snažila se o přátelský úsměv Zorra.
"To je Daniela! Ségra!" řekl za ni Zdenda.
"Mě se smí tykat, tak stará nejsem, je mě teprve 17!" Usmála se.
"Bezva. No tak já už pudu. Kdybyste mě chtěli, bydlím v domě 165, u Královejch. A vomlouvám se za ten vpád na to hřiště."
"Eště tady buď, hele, Zorro, můžem jít k rybníku, jo?" Prosil Ilja.
"Jak si přeješ. De se k rybníku." Pak se všichni rozloučili s Málkovou a Danielou a šlo se k rybníku.