Tak jsem došla k závěru.

kdyby to, pokud možno šlo, seru na kariéru a dávám přednost rodině. Hlavní důvod je ten, že co je to kariéra s mejma "vědomostma" a "schopnostma"? možná tak někde makání ve skladu nebo prodávání nebo v kanclu, kde je stejně šikana od kolegyn a šéfa, pruzení a hovno prachy. Jo je možný že k zaměstnancům se přistupuje jinak než k brigádníkům, ale i tak. A pak večer přijít domů, upa bez nálady a bez chuti... oouh to né.

to radši budu doma, celej den, starat se o děti a byt a manžela. je mi jedno, že budu mít figůru jako věstonická věnuše, protože naočekávám, že by manžel ve 30 a výš byl mistr universe, a nikdo jinej než on a děti mě a celý dny neuviděj. No a co se týče práce v domácnosti, nehodlám děti vychovávat tak jak sem byla vychovaná já a nechci splakat nad výdělkem jako splakala moje máma: až se nejstarší dcera naučí držet prachovku, tak budou děti pilný a já e o ně s láskou budu starat, prostě nejmilovanější a nejmilující tyran v dějinách lidstva.

ha ha, hezká představa. tak a ještě aby se to vyplnilo!

Neřeknu přesně co, ale opravdu to neni fér!! chjo, co mam dělat? co mam dělat? Zatim si to nechávám pro sebe a dělám, že se nic neděje a předstírám, že mi je to všechno jedno. sakra, musí mi to bejt jedno... teda, neni mi to jedno, ale musim dělat, že je, protože s tim stejnak nic neudělám. Si to rozhodl sám, no. Je to na jednu stranu dobře, ale na druhou, sakra, nedomyšlený!! co mam pak dělat?? Kde mam bejt já?? nejít na školu a jít makat abych měla na bydlení bo co??? To je ale zasranej život, povim vám! Tajně brečim a doufám, že mu všechno po časem dojde a bude toho mít plný zuby. Do prčíc, kdybych mu vo tom řekla, co si vo tom všem myslim, nandal by mi do sobců a egoistů! no von to pochopí sám. kuwa kuwa co s tím. No to je ale v prdeli opravdu!!! Boha jeho nikdo se nesmí dovědět co si o tom myslim ale všichni se musí dovědět co se to děje! at ho maj za... ehm... dobráka co by se pro ostatní rozdal a sám na to doplácí. Nebudu nic řikat konkrétně, stejně už asi začíná větřit.. do prčíc musim něco dělat, ale co?? co? v tomdle by mi všichni poradili jen jedno, začít makat a sehnat si byt kde bydlet!! do řite, to neni spravedlivý, co se děje! to teda neni! nebudu psát co, myslete si co chete, ale já to pak rozhlásim mezi známý, budu se k tomu tvářit neutrálně, ne li pobaveně, a ostatní o tom řeknou svý!!! Boha jeho to je peklo, snad to nebude trvat věčně!
jo, neni v tom jiná holka... no...
du zase tajně brečet aby "ta moje" neměla řeči proč bulim.

tak jsem před pár dny oslavila 19. nejsme z toho nijak odvázaná, byla bych nejradši, aych furt zustala stejne stará, bo spíš mladá. Nijak mě netěší, že stárnu. dyž se podivám nazpáte, tak hezkej život skončil někdy když mi bylo 14. pak začlo bejt všechno tak divně umělý. prostě umlej svět. sem žila jen mezi svejma idolama a svejma myšlenkama. V posledních dvou letech se to díky míšovi změnilo, ale stejně je všechno divný. všechny radostný stavy sou navoděný uměle, jako když se sami sebe snažíte pobavit a rozesmát. dřív to šlo tak nějak samo. čim sem starší tim je to horší.

Docela síla...
jeden mě dobře známý člověk, nebudu jmenovat, si založil stránky jistý skupiny. před tím už jedny byli, od jiného člověka, ale o to se nikdo moc nestaral a pořád to padalo. Tak ten mě doře známej založil ty svoje, i s forem. A začla dělat party věnované oné skupině. ten druhej na to nejprva kašlal, ale pak, když na akce mě dobře známýho začlo chodit stovky lidí, začal mít uspěchy, tak začal ten starej zbrojit. vrcholem je tento mail:

Naposledy tě informuji ze si nepřeji aby mé jméno bylo vůbec psáno a jakákoliv zmínka o mé osobě na foru XXXXXX.cz

žádám o vymazání čehokoliv o mé osobě .do 24 hod.

v případe ze má zadost nebude akceptována

požádám svému právního zástupce o návrh na trestní řízeni .

Taky,  tedle milej typos (je mu něco přes 30, "kamarád" mnoha českých celebrit) byl celou dobu zvyklý mít prim... no, celou dobu ne, organizační věci kolem této skupiny měl jiný, který před lety zemřel, tak si z toho ten pán začal dělat obchod. Motali se kolem tohoi jiní lidé, kteří chtělui přispět troškou do mlýna, ale udělali víc škody než užitku, chtěli věci převzít po tom zemřelém ale nedařilo se jim to. Takt o vzdali. No a ted je tady konečně schopnej člověk, ten mě dobře známej, ještě s kamarádkou, kteří by to mohli někam dotáhnout a navázat na toho legendárního zemřelýho organizátora. A ten "příjemnej" nenechá jedinou nit suchou, pořád něco nachází a takhle vyhrožuje. V hospodě jsem se s ním málem jednou porvala, ted už tam proto nechodíme... no snad to nebude číst nekdo známej, ale garantuju vám, že ten mě dobře známej to pro peníze nedelá, spíš pro to, aby zde byl někdo, kdo dokáže dělat hezké stránky oné skupině a party, co jsou na urovni, oobní, dělané pro lidi a nejsou jako obyč dýza...

mam chut s tim všim tady seknout, vysrat se na lidi co sou kolem mě. Je plnokloudnejch lidí a já sem se narodila děsnějm nýmandům a jsem ještě vo třídu níž, teda nejvěčí nýmand na světě. Sem nasraná, a v mym životě nebyl den, kdy bych nebyla nasraná, že jsem se narodila zrovna TADY. jediný, co mě drží nad vodou je neštěstí a zoufalství jinejch lidí. Sakra škoda že ta adopce a dálku tehdá nevyšla. Do prdele, život nemastnej neslanej, existenční problémy, a podobně.

ZVÝŠENÝ ZÁJEM

Závistivci z děcáku však tak přátelští nebyli. Jakmile se rozhodčí ztratil mezi hráči, tak ježoun spustil: "Tyvole, zrzko, kdes tu herku sehnala?"
"Dej si bacha na hubu, abych ti ji nerozbila!" řekla ledovým klidem Zorra, "Jestli myslíš tohohle koně, tak podobný zvířata chová strejda, jestli tě to teda zajmá, ježoune!" zněla odpověď.
"Taková hnusná herka! Koni, bojíš se ohně?" Ježoun, jinak Vilém Karásek, škrtl před Vráťou zapalovačem. To neměl dělat.
"Ne! Nedělej to!" Zařvala Zorra.
"Proč?" Ušklíbl se Vilém. Škrtl a držel plamen. Kůň zaržal, postavil se na zadní a vykopl Vilémovi zapalovač z ruky.
"Ááá!" Zaječeli Zorra a Vilda současně. Zorra skoro spadla z koně.
"Góóóóóllll!" Zařvali všichni ostatní. Okrouhlický útočník Svoboda dal gól... Vilda se s nadávkami mátožil ze země a splašený kůň Vráťa s protestující Zorrou ujížděl přes dvorek u děcáku kamsi do neznáma.
"Vráťo! VRÁŤO!!! PRRRR"! Ječela Zorra Mstitelka na svého superrychlého oře.
"KDE JE BRZDA?!?" zařvala, než si uvědomila, že sedí na koni. Jako v tom vtipu o blondýně, co na motorce řve "prrr" a na koni hledá brzdu.
Řítila se po silnici dolů k faře. Míjela asi tak dvacetiletého ulízaného chlapíka a málem ho srazila.
"Promiňte!" Zařvala a otočila se naň. Přitom ji sklouzla gumička z vlasů, a ty se ji rozletěly do obličeje.
Naštěstí dojela neporušeně domů. Svého splašeného oře dala do ohrady aby se uklidnil a sama se šla uklidnit do pokoje. Hledání Káji asi zanechá! Dneska málem zabila dva lidi! To nevěstí nic dobrého!
Po chvilce se u dveří rozdrnčel zvonek.
"Mareš! Ježoun! Ten ulízanec!" napadlo Zorru. Dala si kapuci na hlavu a sešla dolů. Otevřela. Stál tam ten ulízanec. Bude si stěžovat! Zhrozila se.
"Echm..." Odkašlal si.
"Jste nachlazenej?" řekla Zorra starostlivě.
"Nenenenenene..."
"Koktáte...?"
"Kdepak, slečno! Vše je v největším pořádku, ó nebe!" Zorra opatrně koukla na oblohu.
"Co tam jako má bejt?" Měla na mysli nebe. Chlapík jako by otázku přeslechl a pokračoval.
"Byla byste tak laskavá a zavolala jste sem vaší sestru?" řekl.
"A... ano... Katko! Návštěva!“
"Kateřina! Jak nádherné jméno!" Neodpustil si chlapík.
Proč chce Katku, to si chce stěžovat jí, nebo co? Nechápala Zorra. Než sestra přikvačila, tak se představili.
"No, a já sem Mstitelová. Zorra Mstitelová. A Vy?"
"Och! Zorro v Mstitel v převtělení! Já jsem nějaký Květoslav Homolka, už jde!"
"Dobrý den... co si přejete?" Katka valila bulvy.
"Vaší starší sestru!" koktal Květoslav zmatené.
"Já žádnou starší sestru nemám!" Vyprskla Zorra.
"Já jo! Zorru!" Nechala se slyšet Katka.
"Zorro? Vy?"
"Co?! kdo!? Já?! Vy hledáte mě?!" Vykřikovala Zorra. Katka se zatím vytratila nahoru do pokoje.
"Ta dívka... vy..."
"Mě se smí tykat..."
"Mě taky... ty si mě skoro srazila tím koněm?"
"Ano. Omlouvám se. A co si zač? Proč mluvíš tak divně?"
"Sem básník... a tady ti vracím tu gumičku."
"Děkuju. Eště něco?"
"Ne, toď vše..."
"Tak jo. Ahoj!" Zorra se s Květoslavem Homolkou rozloučila. Prima! Tady je o mě zájem! Mnula si Zorra ruce. Tohle se mě líbí!
A to Zorra netušila, jaký zájem o ni bude za pár neděl! A zájem i ve špatném slova smyslu! Ale nebojte se, Zorra bude nadále hájit mstitelské zájmy!

Každý by si přál aby nějak vypadala jeho rodina a každý si přeje bydlet někde, kde by se mu líbilo. No, pokud se nemá dobře a jeho život neni naprosto ideální, i takový lidi jsou. Já tak nějak nejsem spokojená se svým životem a kdbych měla možnost tak bych od základu zmenila lidi kolem: táta by mohl dělat nějakou upa jinou práci, věčně na služebních cestách a rodinu by dobře zabezpečoval penězi. Mamka dopoledne v práci,odpoledne někde venku s kamarádkama,ponákupech, kinech atd, proste aby se domu vrátila nejdřív o pulnoci. Bratr - plno kamarádů, zájmů, kroužků, dmu aby přicházel kolem 8 utahanej a hnedka padnul do postele. OOOOO bože, pokud jsi, přenes mě nějakejma silama do mojeho ideálního světa... když už mi před několika lety nevyšlo nechat se na dálku adoptovat... No fakt, sem chtěla, aby mě prachatý němci adoptovali na dálku,posílali mi peníze a fotky,jak vypadá jejich pes, jejich dům atd, a já jim psala dopisy a podobně...

ooo bože zbav mě toho utrpení jež nudou se zove...
je to pekelně na prd. Další den jest silně pronuděn... Hnusný počasí a neni co dělat. Notebook s hudbou a filmama mam u Míši, kazeťák si  zabral bratr kterej je asi 100 km od Prahy. V televizi nic nedávaj a nikdo z okolí neni použitelkej. Knihovna má zavřeno a otevře až ve čtvrtek. V mym pokojíčku je mamka a něco tam dělá takže se tam nedá bejt. akra sakra. Co dělat. Asi pujdu ven a budu jen tak bloumat po městě, občas zaskočim do nějaký hospody na pivko, abych se odreagovala...

čekají mě 2 měsíce v Praze, doma, jako každej jinej rok. Proč sakra se naši jednou nechovaj jako normální lidi a aspon jednou se mnou a s bratrem nejednou nekam na dovolenou? Pak mě proste nezbejvá nic jiného než bejt doma a nebo v hospodě a v jednom kuse chlastat, pokavad si chci užít hezké prázdniny. No nejradši bych prázdniny zrušila protože pro me znamenaj ještě větší porci nudy.

PŘÁTELÉ A NEPŘÁTELÉ

Zořře se v noci zdál zvláštní sen... Šla jakoby v nějaké zvláštní krajině, kde byly samé kopce, Pak došla do místnosti, která se nápadně podobala místnosti policejních výslechů. Avšak to nebylo v Praze, nýbrž v Okrouhlicích. A v té místnosti seděl jakýsi člověk. Mohlo mu být tak něco přes 20. Byl vysoký a tmavovlasý, ale Zorra mu do obličeje neviděla.
"Za co tady seš?“ Slyšela se Zorra.
"Já... zabil sem je...", dostalo se jí odpovědi.
"Tyvole, proč?"
"Na tom už stejně nesejde..."
"Máš pravdu, ale já jenom, jestli to bylo po právu, nebo třeba jen v opilosti, jsem totiž Zorra Mstitelka!" Pronesla.
"V opilosti to teda nebylo..." řekl tvrdě.
"Takže jsi zabiják - proč??"
"To si nechám pro sebe!" odsekl.. a Zorracítila, že se probouzí...
Celý tento sen ji nešel z mysli. Říkala si, že to musí něco znamenat, a je na ní, aby to rozluštila. Honza naštěstí za dva dny odjel na třínedělní tábor pro podobně postižené děti, kam jezdil každý rok a moc se mu tam líbilo. Tak Zorra Mstitelka mohla pátrat... abych našla aspon někoho kdo se mu podobá - aspon mam něco dělat...
Namířila si to někam do vesnice, kam jí nohy vedly. Tušila, že ten sen něco znamená.... že sny podobný nálady obvykle něco předpovídaj...! Ještě si řekla, že se staví na poště a pošle Honzovi pohlednici. Na poště zavírali za pár minut... ale zapomela na to.
Jak tak šla, vešla brankou do zahrady sirotčince. nevadilo jí to, nestyděla se, byla zvyklá lezením na nepovolaná místa. Jak tak šla, zamířila si to rovnou na hřiště, tak míjela bandu výrostků. A pleskla se do čela.
"Já vůl!!! Zapomněla sem na dopis pro Honzu! To se může stát jenom mě!" Vykřikla, aniž by si to uvědomila. Výrostci zpozorněli.
"Jakýho Honzu? Krále?!" Zařval nepříjemný kluk.
Zorra neuměla lhát. Přikývla.
"Tak ten mentál je tvůj kluk?"
"Bratranec", opravila ho.
"To se povedlo! Heheheh!" řval smíchy.
"A ty seš kdo?" řekla o pohled sympatičtější holka.
"Mstitelová. Zorra Mstitelová."
"Bond! James Bond! Chááá !" Ječel smíchy jiný kluk.
"Tyvole! Tyvole! Zorro Mstitel!" Ječel ten první.
"Vodkaď probůh seš, vole? Ze cvokárny?" Smál se další.
"Ne, chlapečku. Z Prahy." Odpověděla drzým tónem Zorra. Smích jaksi ustal.
"A co tady chceš, vole? Vypadni vocaď! Tady nemáš co dělat!" Spustil první.
"Že najednou tolik ochoty, ježoune!" Odsekla mu Zorra.
"Kliď se vocaď! Vypadni, ty Pražačko!" Ječeli další a ježoun do Zorry strčil. Ta mu to oplatila dobře mířenou ranou pěstí mezi oči. Spustila se mu krev.
"Tyvole, nakopejte jí někdo! Já jí snad rozbiju hubu!!!" Zorra na nic nečekala a dala se na úprk. Ani si nevšimla, že její sebeobranu vidělo několik dalších dětí, mladších, a dokonce i několik vychovatelek.
"Vrať se! Ihned sem pojď a vysvětli to!" Ječela vychovatelka. Zorra dostala strach a mizela odsud.
"My ti ji přivedeme!" Nabídli se dva kluci. Ona odmítla.
"Ne, vono ji to přejde, zrzku zatracenou!" Láteřila.
"Byla to Pražačka!" Oznámil menší chlapeček.
"Já to věděla! Pražáci! Ty si troufaj..."
"A sestřenice toho menála Krále..."
"Chudák Honza!" Vychovatelka nebyla tak krutá, jak se zdálo. S Honzou rozhodně soucítila a nesnášela, když se mu její svěřenci smáli.
Zorra mezitím hledala úkryt na hřišti. Vlítla jako tornádo mezi hráče fotbalu, starších pánů. nečekaně do jednoho vrazila a strhla ho na zem. Starší strejda se složil a soupeř mu sebral míč. Ozvala se píšťala rozhodčího. A smích přihlížečích lidí.
"Co to tady děláš? Proč nám lezeš do hry?" Ptal se rozhodčí a zvedal Zorru.
"Já... zdrhám... promiňte... sem jako tornádo, netušila sem, že hrajete!"
"Nojo, no.... Lucko, postarej se o ní! Asi ji někdo pěkně vystrašil!" Zavolal svou dceru rozhodčí.
Lucka a dvě holky šly Zořře vstříc. Zorra se snažila vypadat co nejvystrašeněji, aby ji ten průšvih prošel. Naštěstí jo.
"Jak se jmenuješ?" Slyšela Lucčin hlas.
"Mstitelová, Zorra Mstitelová, alias Zorra Mstitelka, věk čtrnáct let!" Sypala ze sebe.
"Hahaha, no tak to já sem Lucka Marešová, bez přezdívky, věk dvanáct let!"
"Dvanáct? Snad šestnáct, ne?"
"Ne, já vypadám starší... Tyhle dvě jsou Beáta a Šárka, Šárce je deset a Beátě 13. A ty seš tady nová, ne? Vidím tě tu prvně."
"No... mam tady tetu, strejdu a bábi s dědou. A bratránka Honzu."
"Myslíš Krále?"
"Myslím."
"Hmmmm... A proč si sem vpadla jak o torpédo?"
"Zdrhala sem. Před těma z děcáku."
Pak změnily téma. Holky Zořře vyčítaly oblečení a účes – měla šedé tepláky s dírami a vytahanou mikinu téže barvy a vlasy důsledkem pádu rozcuchané - hned ji zvaly domů a česaly ji, malovaly a zkoušely na ní své nové oblečení. Pozvaly ji i na zítřek.
Tři dny Zořře vydrželo dělat dívkám modelku, ale když se v Lucčině domu objevilo pět dalších holek, které se Zorrou jednaly jako s panenkou na hraní, vznesla Zorra otázku: "Proč tohle všechno se mnou děláte?"
"Víš, v týhle době musíš chodit hezky oblečená, mít hezký vlasy, ty se klukům musíš líbit a ne před nima zdrhat!" Vysvětlovala Lucka.
„A pudem někdy do rybníky, až bude tepleji?“
"Blázníš?" Zhrozila se Lucka, "dyť je tam úplně hnusná voda!"
Dnešek Zorra ještě jakž takž přetrpěla, ale druhý den už zůstala doma. Jelikož bylo hezky, ale ne na koupání, tak si sedla na koně Vráťu a rozhodla se trochu se projet po vsi.
Po cestě klusala na hřiště, podívat se, jestli náhodou nepotká Lucku a spol, nebo ty lumpy z děcáku.
Dojela na hřiště. A opravdu, všichni tam byli, protože třicetiletí chlápci měli předposlední zápas v celé sezóně. Zrovna byla přestávka. Rozhodčí Zorru poznal a hned ji zdravil.
"A, naše splašené tornádo! Už je vše v pořádku?“
"Je, pane Mareš, je, aby nebylo!" Teprve teď se všichni na neznámou jezdkyni – tornádo – pořádně podívali. A poznali v ní skutečně Zorru Mstitelku! Ta se snažila všech těch pohledů si nevšímat, a normálně se bavit s rozhodčím Marešem.
"A pane Mareš, děda vás zve na kafe, někdy přijďte!" Zalhala neuměle.
"No, já myslel, že Karel Král kafe nepije!" ohradil se rozhodčí.
"No, tak vás zve na něco jinýho, já moc neposlouchala, na co vás to chce pozvat..." rudla.
"Tak dobře", usmál se rozhodčí.
"Mareš!!! Kde vězíš? Sakra, chlape! Už se hraje, tak zapískej přece!!" Ozval se hlas ředitele školy a pořadatele okrouhlických turnajů všeho druhu v jedné osobě.
"Už du!" Houkl Mareš, rozloučil se se Zorrou slovy "určitě přídu" a odběhl. Zorra se cítila dobře. Našla si kamaráda!