Nechápu,proč se každej snaží tak strasne bejt sám sebou. K čemu to je? Jedinej výsledek je osamělost, nulovej početkamarádů a absolutně žádný zájmy, nekonečná nuda... nechci bejt sama sebou, chci bejt naprosto prumernej člověk jdoucí s davem, co žije normální život, nenudí se, má práci a kamarády mezi nimiž se necejtí blbě... bůůů, nesnažte se bejt originální je to horší než nejt mrtvej!

tal jsem vcera byla na ebm party. šla jsemtam upa sama, protoze nikdo z mých známých "nemoh", nebo nebyli v Praze, no znáte to... tak jsem se vydala sama. Je to prve, co jsem šla naparty bez doprovodu. Poprvé jsem šla s uplně cizím chlápkem, a pak ažted. Nastestí to byla akce v praze. V bunkru. Tak jsem ho hledala, cesta byla šílená, nevedela sem, kam mam zabočit, tak jsem kličkovala mezi stromama a schodama, a pak jsem to uvidela. Dveře vedoucí do zdi. vesla sem tam. Grafitti, puch. Boha jeho, a já sem lezu sama... napadlo mě. Naštestí jsemmela triko s fakovákem a růzový gate s cancourama, tajže jsem vypadala jako něco co zrovna někdo vychrchlal.

Pak tam byly točitý schody dolů, asi pul minuty se po nich slo. Byla tam zima a já sem se bála. takový podezřelý děsně... došla jsem dolů a jeste jsem se nějakýho chlápka ptala, zda jsem zde dobře. jo byla sem dobře.

dole v klubu jsem se nemela s kým bavit. jedinej, kdo se mnou prohodil pár slov byl honza vozáry a organizatorka party. Tak jsem vypila jedno pivo, druhý pivo, cigarety... pak jsem šla skontrolovat nahoru mobil,niokdo nepsal, byl tam i honza vozáry, ten si zase stezoval, že mu lidi hodne písou. Chvilku sme se bavilio šnecích a pak sme sli dolu. zase jsem se neměla s kym bavit, utábořila jsem se na zemi a čuměla kolem. PAk začli hrát banana zeros, tojsem byla už v docela podrousenym stavu, dala jsemse do řeči s nejakou holkou co tam byla, pak dohráli a já jsem šla domů. Bylo mi hrozne blbe, že jsem si lehla nekam do parku jeste. Pak jsem se nejak dostala domu ale neptejte se me jak :-D

jsem tu holku měla na začátku hrozně ráda. Ale ani potom mi nic neudělala a nechápu,proč jí teď nemam ráda. že se umí víc bavit? že je nezadaná tudíš má více volna? že má bohatší rodiče a že je chytrá? že bydí v baráku? no nevim, bydlí v prdeli světa na vesnici, takže to taková výhra neni.. ale jak dlouho sem se nad tim zamýšlela proč jí nemam ráda, nikdy mi nic neudělala... nevim asi mi je prostě nesympatická a já jí ne. Mrzí mě to, že jí beru spíš jako okyni než jako kamarádku, když vim, že lidi jako ona nejsou schopný podrazu...

Doběhli jsme k sestře. "Co je, co se ti stalo??"
"Zdál se mi hroznej sen, že někdo někoho zavraždil, přímo tady v baráku.. každej den se mi nědo takovýho zdá, ale dneska to bylo jako živý.."
"no to jo", řekla sem, "přímo ve vobejváku dole... ted jsem to viděla.. co je se psem??" Táta k němu šel. Pes se nehýbal a vytřeštěně zíral. byl mrtvý.
"boha jeho zabilo ho to...!"
"Co ale dělat?? v tomdle baráku nezustanu ani minutu. Vzbudte mámu a kluka, a mizíme pryč!" panikařil táta. Bály jsme se hejbnout z místa,ale nakonec jsme všude rozsvítily a letěly pro zbývající členy rodiny. Táta vykřikoval, že barák podpálí, aby to zlo vyhnal ven, ale mamka mu to zatrhla.

Nasedli jsme do auta a jeli pryč. "Musíme přijít na to, co to bylo! V tom domě je něco zlýho, něco se tam stalo, at je to co che!" vřískala máma. Bratr namítl "ale kde to chceš zištovat? To tam jako půjdeš, do baráku, a zeptáš se, pane duchu, co se tady před lety stalo?.. blbost"
"Místní kronika", napadlo mě, "to bude ono.. když zejtra ráno zajdeme za starostou a poprosíme ho, aby nás nechal nahlídnout do kroniky, co se v našem baráku stalo, tak se to aspon vysvětlí..."

Přespali jsme v autě a ráno jsme šli za starostou. Byl to staší bodrý strejda.
"áá, vy ste ty, co získali spátky Svobodův statek? No rád vás vidim, chtěl jsem vám blahopřát, no ale nějak sem nenašel chvilku času.. a co že jste tak skleslí? Našli jsem tam pole nevbuchlejh min?"
my mu vysvětlili situaci, a že bysme rádi věděli, co se tam stalo. Starsta během našeho vyprávění měil barvy: ze zdravě červené zfialověl, pak zezelenal a nakonec zbledl.
"zabili vám psa... to je strašný. ale divim se, že až takhle pozdě... Tak je to přecejenom všechno pravda... víte, za minulýho režimu tam měli sídlo komunisti, byl to něco jako kulturák, ale nikdo tam moc dlouho nevydržel. obviňovali lidi z vesnice, že je chtěj pomocí triků vyhnat. No ale my jim řikali, co se tam stalo. Jo, chyba byla, že sem vám to neřek. Co se tam stalo se tady traduje už 150 let, do kroniky tak můžete nahlídnout, ale tam jejenom zpráva o tý vraždě. Posadte se, povím vám, jak to bylo." my zaujali místa na gaučích a poslouchali starostovo vyprávění.

Před 150 lety žil na našem statku boháč Svoboda, tedy náš pra- předek. Za ženu dostal mladou dceru tatkářů z vedlejší vs. Ta si ale chtěla vzít jednoho z čeledínů, dokonce spolu i čekali dítě. Rodiče o tom ale nechtěli ani slyšet a dceru provdali za starého statkáře Svobodu. čeledín někam utekl, a nikdo nevěděl kam, ale bylo to lepší. Otec tý holky ho chtěl nechat zavřít. Svoboda chtěl vědět, kam se poděl, protože si myslel, že mu jeho žena tajě nosí jídlo. No a ta holka Svobodu strašně nenávidela. I celý statek. Její dítě umřelo při porodu, ale za rok měla další se Svobodou. To dítě přímo nenáviděla. Jednou v noci, kdy se zase se Svobodou pohádala, to vyvrcholilo. Vzala pohrabáč a Svobodu několika ranama zabila. Pak sebrala pár svých věcí a utekla do tmy, nikdo o ní nikdy nic už neslyšel. Dítě vychovali jeho prarodiče.

Byli jsme rádi, že víme o co de. Takže dům byl plnej nenávisti tý holky, co zabila svýho manžela. A jelikož to byla naše prapředkyně, tak jsme to v domě cítili.
Nakonec jsme nechali dům vysvětit, jak nám poradil starosta, a na místo, kde se vražda odehrála, jsme dali malý památník. Od těh dob nám nikdo nic neprovedl.

víkendu jeli na chalupu. Osamělá vesnice uprostřed lesů, kopců a polí. Zorra se v ní opravdu nudila. Kdo by se v jejím věku nenudil! Tamnímu nejmladšímu obyvateli bylo 50, poutě tam nejezdily, rybníky tam sice byly dva, ale ani v jednom se díky kvalitě vody koupat nešlo. Nudná a ublácená vesnice ležela na Vysočině. Necelých pět km od ní byly už zábavnější Okrouhlice. V nich bylo snad všechno a mnohem navíc. To byste netušili, k čemu Zorra využívala telefonní budky, JZD, dva krámy, kostel a rybník, s vodou jako zelený křišťál! To poslední by se pochopit jistě dalo, ale to před tím už ne. Když se nudila, tak z budek volala na různé bezplatné linky a vydávala ze sebe různé zvuky. Zorra taky ráda vnikala na zakázaná místa, třeba do JZD. V kostele kdysi ucpala varhany, ale opět je vyčistila. Samé lumpárny, kterým však zčásti odzvonilo. Jednou to ale přesáhlo veškeré meze, Zorra ve svých jedenácti vypustila večer rybník a utekla z místa činu. Myslela to však dobře, chtěla, aby se naplnilo vyschlé koryto potoku, a Honza mohl pouštět loďky... A historkami ze svých "tajných výprav a telefonátů" Honzu bavila... Zorra vůbec nebyla špatný člověk...
"Dej sem tu skříň, Romane!"
"Iveto, uhni s těma madracemi!"
"To futro je natřený!!!
Zorra popadla koště a zametala bordel ze země. Katka se náhle zastavila uprostřed slova a řekla: "Jéééh, tady něco je, papír, nebo co!"
"Naval to sem! To je moje!!!" Zařvala Zorra.
"Nedám... Co to je? Pojednání o a - análním a orál – orálním sexu? Autor Zorra Mstitelka?!" Koktala Katka.
"No dej to sem!" Avšak Iveta byla rychlejší. Vzala Katce papír a začetla se. Zorra ji však papír vytrhla. Iveta řekla jen: "Nepíše se „pynďour“, to i je měkký." Dál už si sporu nevšímala.
Mstitelovi opouštěli v neděli plně vyprázdněný dům. Zorra se cítila ohromně zvláštně Po přestavbě bude mít svůj pokoj na půdě, Katka taky, a už se nebudou muset tísnit ve dvou studených místnostech...
Nastalo léto. Zorra, Katka a Hana jely k tetě Ivaně, sestře - dvojčeti Ivety, ke strejdovi Karlovi, babičce, dědovi a Honzovi do Okrouhlic. Přivítání bylo velmi svérázné a osobité.
"Áhhh , úúúúúú, Kačenko! Zořřínko! Ivetko! Románku! Haničko! To sme ráádi, že vás vidíme! Udělala sem vám kolááčky s mou specialitou! čokopovidlovééé!" Cukrovala bábi a razítkovala polibky Ivetu.
"čau šéfová! Jjjak se VEDE? Už se po tobě ptal šerif, bude třeba chytit červeného Billa, olé!" šaškoval děda před Katkou.
Teta se strejdou už tak razantní nebyli. Normálně se přivítali. Pak se rozdělili na skupinky Mstitelo - Králové. Děda a Katka, Bábi a Iveta, Ivana a Hana, Karel a Roman. Kdosi chyběl Zořře do dvojice.
"Ivano, prosimtě, kde je Honza?" Ptala se Zorra.
"Je doma, za chvilku příde", odpověděla Ivana.
Než Honza dorazil, tak k němu došla Zorra. Byl ve svém pokoji, který byl nad obývákem, kde spala Zorra.
"Ahoj Honzo!" Vykřikla optimisticky.
"Je, ahoj Zorrko!" Odpověděl Honza.
"Jak si vedeš, člověče?" Sedla si vedle něj na postel.
"He he he, dobře, a co ty?"
"Já taky", usmála se temperamentně, "a co ty spratci?"
"když sem šel s babičkou nakoupit, tak mě nadávali. Na dědu si netroufnou. Ale to už je dlouho." Dlouho může být pro Honzu jak rok, tak tři dny, napadlo Zorru. Pak už je ale zavolala babička na speciální koláč. Když dojedli, tak se Iveta a Roman vrátili do Prahy, a Zorra s Katkou a sestřenicí Hanou Mstitelovou zůstaly v Okrouhlicích...

Táta se vrátil domů a měl dost dobrou náladu.
"Tak, a máme to! Ten statek, co nám sebrali komunisti před lety! je zase náš! Po těch dlouhejch soudech ho zase máme!"

Nakonec jsme se tam nastěhovali, asi po roce restaurování. Společně se statkem jsme zrestituovali spoustu penez, takže se ze statku stala luxusní usedlost.
Mě se to tam ale moc nelíbilo. Dům to byl sice vystřižený jak z katalogu milonářů, ale i tak...

Nikdy jsem netrpěla sklíčeností nebo depresemi, ale teď ano. Když jsem se vracela domů, vždycky jsem začla všechno nenávidět, a v obýváku jsem se někdy i bála. Když jsem přecházela přes dvůr - kde byl tenisový kurt, bazén a pergola s krbem - vždy se mi točila hlava.

Moje sestra, bratr a pes na tom byli stejně. Sestra byla pořád rozmrzelá a někdy jsem jí slyšela, jak mluví z vedlejšího pokoje ze spaní. Bratr, 90 kilový cvalík, nechtěl jíst a hubl. za měsíc, co jsme tam bydleli zhubl o 30 kg. Pes pořád na něco štěkal, někdy běhal jako zběsilý po dvoře a do obýváku vůbec nevkročil.

Rodiče si ničeho nevšímali. Táta jen občas nadával, když plazmová obrazovka v obýváku blikala a někdy se vypínala. Ale jinak si ničeho nevšímali. Naše problémy měli za to, že jsme museli opustit kamarády a známá místa.

Jednou v noci jsem se vzbudila a musela jsem jít na záchod. Doel v obývku se táta díval na televizi. nevím proč,ale měla jsem hrozný strach o něj. že ho musím varovat,že se tady něco děje, a ať proboha není v obýváku! Zároveň jsem se začla bát tam vejít. Ale vzala jsem baterku a šla tam.
dole v obýváku táta sledoval Indianu Jonese, pil pivo a za ním stál nějaký chlap a mluvil na ženskou, co držela pohrabáč v ruce. Rozklepala jsem se. táta si ničeho nevšímal, jen Indiany jonese, který se snažil zabít padoucha.
Chlap, co stál za křeslem, byl asi 60 letý a byl oblečenej jako před 200 lety. Ta ženská byla mladá, asi jako já, a v šatech taky z té doby. Mluvili spolu, ale televize je přeřvávala. Pak ta ženská toho chapa praštila pohrabáčem.
"TATI!!!!" zaječela jsem, "ZA TEBOU!!!!" on sebou trhl a otočil se. V tu chvíli telka zhasla.
"Co je..? dyt tam nic neni! Ale nejak přituhlo... hergot co je s televizí..? proč je na ní jinovatka?? dyt je červenec!!"

Pak se stalo víc věcí naráz. Ze sestřina pokoje se ozval řev, pes začal šíleně výt a žárovky začly praskat. S tátou jsme po sobě zmateně koukly.
"Co se tady sakra děje???? To komunisti ten barák chtěj tak strašně zpátky???" Já na nic nečekala a letěla jsem za sestrou k ní do pokoje.

Mísily se ve me všelijaký pocity, když jsem se procházela po známejch místech..ale začneme od začátku, to byl jeden z nejemotivnejších zážitků toho dne, a to bylo, že jsem scházela ze schodů v potemnělým baráku, a do uší z mp3 mi hrálo Noc je jako. to bylo neco, ty úvodní ton, cejtila jsem se někde v nějaký svatyni, na druhym konci světa, jen ne tady... To nikdo nepochopí, tydlety pocity, co mívám při tom, když poslouchám oceán. ale vsechny moje céda někam záhadne zmizely, směrem k míšovi.. hi, hihi. No, ale nikdo nepochopí ty zvláštní pocity, nálady, kouzla okamžiku, co poituju při poslechu Oceánu. Nevim, tadle skupiny mě provází už cca od mejch 13 let, ted mi je 18, od 13 nebo 14, to mam docela jedno. Ta hudba je uplně z jinýho sveta, umim si bez ní předta svit život, nebudu si namlouvat že ne, je tu spousta dobrejch kapel, ale oceánje opravdu kvalita, protože je to postavený na kouzlu okamžiku, kouzlo chvíle,nekolika vteřin... Noc je jako to naprosto dokazuje, jde o tech pár vteřim celýho moře času... Pár vteřin dne a konec...ale pak zase, zase další nálada, celý spektrum, celá škála nálad... a nejde o to nejak frajeřit, de vo to, co má človek vevnitř, oceán pusobí na me na to co tam vevnitř. Nedá se poslouchat pořád, chce to pauzy, ale ty okamžiky v spřízněný atmosfeře je naprostej bezvadnej ulet...

e to silně depresivní..opravdu....
děj se odehrává v Londýně, někdy kolem roku 1984...svět je rozdelen na oceánii, eurasii a eastasii, kde neplatí žádné psané zákony a není kam utéct. Jde o vylíčení diktatury, která vládne tak efektivně, že si lidé přestávají uvědomovat jiné možnosti, přestávají myslet. Vnímají jen hesla a průmyslově vytvářenou zábavu (romány, poezii i hudbu vytváří speciální stroje - no, tedka vlastne taky...). Prakticky nikdo už na způsobu života, který lze shrnout do několika hesel, nevidí nic špatného. Kniha 1984 je ovlivněna dobou svého vzniku a přímo reaguje na totalitní režimy.

hlavní hrdina je jakýsi Winston Smith, z Londýna, v Oceánii.který dělá na ministerstvu Pravdy. Jeho prací je měnit fakta a historii. Ostatně, jako všechny ostatní ministerstva v městu jsou pekelně paradoxní: ministerstvo lásky se zabejvá psychickým i fyzickým mučením, ministerstvo hojnosti se snaží rozšířit chudobu a hladomor, ministerstvo míru se snaží o válečné konflikty (válka je prokládaná celým příběhem - ale dost možný je, že je fiktivní!)Velký bratr nikdy nemění svá rozhodnutí, má absolutní pravdu... nikde neni ani trochu soukromí, protože v každé místnosti je ooří obrazovka, co sleduje, co dělaj lidi a všude jinde jsou namontovaný mikrofony... člověk se nemůže na nikoho spolehnout, ani na svoje děti, co jsou cvičený,aby udávaly, ani na svoje přátele, ani..sám na sebe. Každej si totiž musí dávat bacha na to co říká,aby nemluvil ze spaní, nenadával na Velkého Bratra, protože jakákoli individualita je děsnej zločin a trestá se vaporizací - vymazání s existence... navíc všude bdí taky ideopolicie...


hlavním sloganem strany jsou hesla Válka je mír, Svoboda je otroctví, Nevědomost je síla...no jak tak na to koukám, ono to má něco do sebe, když člověk chce žít se zavřenejma očima a nemyslet na svoje problémy a snaží se všechno přejít s falešným výrazem... tak je to naprosto stejná jako zde v 1984, ale až na to, že v našem světě si člověk nalhává sám sobě, ne velkýmu bratrovi...

no možná se dá tedle román přirovnat k jakýsi reality show, s velkou dávkou cynismu... úředníci Ministerstev přece sledovali každého člověka!

takže Winston se snaží rozpomenout se na svoje dětství, na rodinu, na matku a sestru, co zmizely. čas od času se mu zjevují krátký útržkovitý vzpomínky,ale on sám neví, jestli je to skutečnost nebo si to vymyslel...


Během příběhu se Winston seznámí se spolupracovnicí Julií. Zpočátku se mu zdála jako fanatička, co nejvíce nenávidí Goldsteina (to je jakýsi člověk, co bojuje proti Straně, sepsal knihu co je zaměřená proti politice, vede Bratrstvo..ale s největší pravděpodobností je vymyšlenej, a já so to taky myslím.)a každej den se totiž konaly dvě minuty nenávisti, kde se vyjadřoval odpor k tomuto člověku.. no spíš to byla vymejvárna mozků, cílem bylo,aby člověk miloval velkýho bratra a za každou cenu nebyl svůj..myslím, že bych to měla velice těžký v takovýdle společnosti,ae jeden nikdy neví...

S julií prožívá chvíle lásky,ale oba vědí, že něco takovýho je zločin. a opravdu, jednou sou dopadený, když se sšeli u prolétů (Obyvatelstvo Oceánie se rozděluje na členy Vnitřní strany (2% obyvatel, cca.6 milionů), kteří skutečně vládnou, členy Vnější strany, kteří pracují pro stát a vykonávají jeho vůli (členem je i Winston) a proléty, kteří tvoří 85% společnosti. Proléti jsou považováni za méněcenné, žijí ve velmi chudých poměrech, stát se o ně nestará a nechává jim relativní volnost. Dokud se mezi nimi neobjeví někdo, kdo by se mohl pro Stranu stát nebezpečný,ale jak se ukáže nikdo takovej neni, nebyl a nai nebude...)

díky O´brienovi, členu Strany se Winstonovi a Julii do rukou dostane kniha odpůrce režimu Emanuela Goldsteina -Teorie a praxe oligarchického kolektivismu. V ní se Winston dozvídá jak celý systém funguje, ale nedozví se proč svět vypadá právě tak. Otázka proč zůstává symbolicky nezodpovězena v celém románu.

Když jsou dopadení, tak je oba odvedou na Ministerstvo lásky. Winston je krutě mučen a vyslýchán, dokud nezradí sám sebe, a nakonec i Julii. Přeje si zemřít, ale nemá možnost. Ptá se sám sebe i svých mučitelů, co po něm Strana ještě chce. Později pochopí, že cílem vůbec není dostat z vězně informace a pak jej popravit. Strana chce úplné pokoření a obrat myšlení o 180 stupňů. Chce po něm, aby upřímně miloval Velkého bratra a bezmezně mu věřil. To se zdá zhola nemožné. Ale surovost promyšleně kombinovaná s vlídnými domluvami a obdobími klidu nakonec vedou k cíli.

Winston je po čase propusten a dostal i lepší práci. Setká se znova s Julií,kterou zradil, a ona jeho taky, už k sobě nic necítí. Takže se z něj nakonec stává uplně jiný člověk, kus masa, co bezmezně miluje Velkého Bratra, ztratil veškerou svojí individualitu...

S absolutním přehledem
ví kde co je
a zářivě se směje
prázdný pohled náhle zbystří
vtěrka všechny smysly ostří
cejtíš u svýho xichtu vtěrky nos
dejchá jako chcíplej kos

nenávidim vtěrku hrozně
směje se a tváří vlezle
chybí vtěrce slušnost a úcta
otvírá na každýho páchnoucí ústa

vtěrka dělá, že je fajn
dělá finty co neznaj
je snad všude kde to jde jít
musí s námi jíst a pít
to i veš se drží míň
náter je lehčí to já vím
vtěrka tu je i bude
bude tady, bude támhle, bude všude