16. 6. 2002
Iva seděla na chalupě na půdě. Listovala starejma časopisamaa hledala jakýkoliv články o Mukovi, Oceánu a podobně. Konečně, tady něco…OUUU! Boha jeho to je nádhera… tak se sněkym z nich setkat… jéééh, to bybylo něco…Huhlala si sama pro sebe.
Vzala si zápisník a zapisovala do něj osnovu nějakého příběhu, kde Oceán a ona hrají hlavní úlohu. A taky americká a ruská armáda…
Je vedro a na nohy Ivě sedaj mouchy. Má nádherný výhled z velkého okna, pokud se tomudá říkat, když kouká na topoly a borovici, a tím to hasne. A ještě na kousek silnice. Být tak někde daleko, daleko jinde…
Najednou Iva zaslechla kroky, co se pomalu sunuly po prknech, vedoucích od vchodu k malému polotovarného pokoje, kde seděla. Znělo to jako bratr.
„Co chceš, vypadni“,zanotovala nepřítomně. Bratr nevypadl ad ošoural se k ní. Zvedla hlavu. Bratr to nebyl.
Nikdy tu holku neviděla, ale přesto ji na ní něco přišlo hrozně povědomého. Byla asi o20 cm vyšší než Iva, ale 10 cm z toho dělaly boty. Vlasy měla tak stejně dlouhé co Iva, barva – daleko lépe nanesená blond, a neměla tak šílenou ofinu.Byla taky o něco vyvinutější, štíhlejší a nebyla tak oplácaná v obličeji,hezky namalovaná. Ale ty rysy – kdyby měla Iva starší sestru, řekla by, že toje ona. Mohlo ji být tak 18, Ivě je 13.
Ivu hnedka napadaly hrozné scénáře, že otec měl kdysi románek, nebo mamka a najednou se tady objevila ONA a chce, aby pravá Iva vypadla, že vsechno zdědí, nebo že těd tady s nima tadle holka bude žít…
„Ahoj“,řekla a znělo to znuděně, smutně a unaveně. Asi měla dlouhou cestu a dočkala se chladnýho ne li hysterickýho přivítání, napadlo Ivu. A ted de za mnou, abych jí poradila, jak najít k mámě nebo otci cestu… to at si skusí, já jí tu nechám, odejdu, vemu její peníze a všechno co má a budu žít jinde než u rodiny…haha.
„Ahoj,nevěděla sem o tobě. Ale když mě vyplatíš, vypadnu a nechám tě tady s rodičema. Já se tu jenom nudim.“
„Cože?“zbystřila. „nech toho, du ti něco zdělit… Nebudeš z toho moc nadšená ale chci bejt varovaná…“
„hele, nemel blbosti.. copak?“
„já sem ty“, řekla.
„??“
„Ano, já jsem ty,ale v roce 2007. Přesně z 16. 6. 2007. chjo, to byly doby,jen si to tedky užívej…“
Ivu napadlo, že se zbláznila. „jak se menuješ?“
„Iva, jako ty přece… jsem ty, jen se mi podařilo se vrátit v čase pomocí… ale nechme to bejt.“ Zatvářila se smutně a Ivě1 připadala hrozně depresivní. Napadlo jí, že se Iva za 5 let bude mít stejně nudně jako Iva1 teďka.
„Hele nen íto divný? Konverzuju tady sama se sebou…. Je to volovina.“
„Možná je.Ale nezapomeň, že budeš mít vážný souboje s Ywou Nechií..“ A Iva jí v tu chvíli uvěřila. O imaginární Ywě Nechii věděla jsen ona.
„tak, co chceš, starší Ivo?“ posadila se pohodlněji, „Tady přijmi židli a vyprávěj, cose ti stalo, nebo co se mi stalo…ale divim se, budu tak hezká a docela zapšklá..“
„To nech bejt“, řekla starší Iva, „uvidíš. A ted k jádru věci. Za 5 let toudle dobou budeš v českejch budějovicích…“ Iva ji přerušila halasným jekem.
„OUUUU! A s kym? S Mukem???“
„Nepřerušuj.Ne tak docela. Se svým přítelem a jedním kamarádem.“
„Já budu mít přítele?! Bude to Roman?“
„Ne to tě zklamu. Bude to Michal.“
„coooo?Jeho brácha??“
„Ale ne…někdo upa jinej… boha jeho o tomdle Michalovi těd nemáš ani páru, spasitelko světa a Oceánu…ale jo, bude mít hnědý oči a vlasy a zajmavej původ nad kterym zaplesáš radostí a zájmy který tě budou na jednu stranu štvát a na druhou budeš děsně ráda, ale ted k věci!!! Budeš v budejovicích a budeš mluvit s Honzou Vozárym, zatimco on bude mejt hrnky, dávat ti řízky a šampanský,ale ty budeš mít děsnou depresi!“
„Juuuu!WOOOW!!! Tak to je síla!!! Ale proč depresi?? A proč hrnky? To u nás doma jako bude sloužit a já budu mít deprese z toho že je to stín jeho dávnýho já?“
„Ale velký kulový… a taky se setkáš s Mukem, ale za takejch okolností, že se to naprosto zhnusí. A na koncertě depeche mode bude sedět…“
„DOST!!Nechci už nic slyšet!!! Z tohodle opravdu mrazí, nedivim se, že vypadáštak vyflusaně, když si se ve 13 chtěla potkat s mukem a pak se s nimpotkáš a on je na tebe zlej…“
„Nebyl na mě zlej, jen hodně pije a tak. Hele byla by to pomluva, a víc ti říct nesmim.“
„Chci vědět víc.“nedla se odbýt Iva, „hlavně se nedivím, proč máš takovou depresi. Taky k tobě ve 13 přišlo tvoje starý a zničený Já, řeklo ti věci, po kterejch ti zčernal svět a od tý doby máš deprese? A jediný co tě drží nad vodou je ten kluk, co?“
„Hele, tak to není. A dost, víc budu mlčet, nebo spácháš sebevraždu.“ Rozhodla stará Iva.
„to mam chut udělat ted. Hele je mi teprva 13 a mam nějaký ideály, a najednou příde takovádle věc a začně mi řikat že budu komunikovat s členem oceánu při mytí hrnků a rozdávání řízků a budu mít depky.. počkej a nebude to nějaká charita???“
„Nebude,budeš v tu chvíli dobře zabezpečená, mít hodnýho kluka, rodina bude v pohodě..“
„ty vole to je swci fi.“
„no ale stejně budeš mít deprese z toho, že si prostě nic nedokázala, jen samý blbý dojmy ze všeho kolem, pocity skoro furt stejný…“
„ježkovy zraky vypadni. Zmiz ocat, nebo zabiju sebe i tebe!“ zhroziila se Iva a začla se ohlížet po nožíku. „bude mi muset hrábnout, dyt budu vypadat jako koště, boty jako chůdy, rozpustěný vlasy, boha jeho já v rozpustenejch nechodim anispát!!!“
Stará Iva se zasmušila ještě víc. „Zapomen“, luskla prsty a v tu chvíli zmizela.
„co… co se tu dělo?“ nechápala chvíli Iva a pak si protřela Oči. „asi jsem spala…“ nevybavovala si poslední chvilky. Ale je možné,že usnula… kde sem to přestala? JO tady, jak americký tanky ůtočej na náš tank, a Já a Oceán…
16. 6. 2007
Hudba hrála, Honza Vozáry položil tác plný řízků na stolek a šel mýt hrnky. Iva vstala a nepřítomne Honzovi poděkovala za řízky. Honza bodře odpověděl, že se rádo stalo a že by nebyl rád, aby na jeho party lidi omdlívali hlady.
Todle tak sdělit svýmu já přesně před 5 lety… napadlo ji. Vtom se ozvalo „Tak s tímti mohu pomoct…“
Iva se za chvíli objevila v prostoru půdy, kde před 5lety seděla a četla si staré noviny. Prkna pod jejímy kroky zavrzaly a ozval se nepříjemný hlas vyrušený z příjemného přemítání.
„co chceš,vypadni.“
Přes to Iva došla k malé polorozdělané místnosti s velkým oknem, kde si mladší verze Ivy právě něco zapisovala do zápisníku.Pak se na příchozí koukla. Asi minutu lapala po dechu a koukala nastarší Ivu, která se cítila blbě, tak nenásilně pozdravila.
Mladší Iva zablábolila něco o tom, že se ráda zdekuje pryč, když jí příchozí zaplatí, ale pak následoval krátký rozhovor plný emocí, při kterém se mladší Ivě téměř zhroutil svět a chtěla obě Já zabít. Ivě nezbývalo nic jiného než Lusknout prsty, pronést „zapomeň“ a vrátit se zpátky do roku 2007. Zapomen naštěstí platilo i pro obě strany.
„Co to semno bylo? Asi sem usnula… někam zmizelo 5 minut…“ probrala se na sedačce. „Ale co… jdu se něčeho napít.“