O černooké Karkulce....

Dokonalost? Mám za to, že nikdo takový není
Dokonalost není a když někdo někoho takového hledá, tak chytám akorát nerva... Vytvořil jsem si jednoho takového dokonalého dokonalce, budu mu říkat třeba Kryštof. Nic proti Vám všem milým Kryštofům, kteří si tohle čtou. Nechci Vás nijak urazit. Jen Vás nemám rád. Tak jen, ať to víte, je to pro mne důležité. Ten můj Kryštof (zní to debilně, když můj, ptz na kluky nejsem a ten člověk, který(á) si to čte a je mu to nepsaně a naprosto neadresně určeno, má dobrý důkaz, že na kluky opravdu nejsem :-p ) Je to takový můj podklad na pozadí terče pro šipky, jako symbol vešekeré mé nesnášenlivosti... Vytáčí mě jen zmínka o něm... O tom, který není, ale může být. NEMÁM TĚ VŮBEC RÁD, KRYŠTOFE! Možná to zní jako blbost, lidi by se měli asi chtít dokonalosti co nejvíc přiblížit, ale tohle je moc... Kryštof by asi jako dokonalý člověk nebyl žárlivý, což já jsem a nesmírně. Zmínka o Panu Dokonalém Kryštofovi mě štve! Tak se všem Kryštofům omlouvám, ale nelezte do blízkosti Paskova a nepohybujte se ani na cestě mezi Slezskou Ostravou a Paskovem. A pokud ano, tak při PODÁNÍ RUKY aspoň řekněte jiné jméno a nedávejte svou přiřazenost k tomuto jménu nijak znát! Díky za pochopení! :-p

PS: Budu na Vás strašně zlý, Kryštofové!

Ego. To slovo nemám rád.. A sebevědomí... Padá dolů někdy a někdy stoupá jako hypochondrův speciální teploměr (všechna práva zaručena)...A zjistil jsem, že ten název je trochu zavádějící... Žádná vybitá cihla tu není :-p

Je tady další člověk, o kterém chci psát. Zase na to jdu od boku a možná palicí proti zdi, ale nevadí, zvykl jsem si.. Teda to spíš asi okolí.. Si zvyklo.. Jestli ne, tak by mělo...

Baví mě dívat se na ni, baví mě poslouchat ji a dělat si z ní srandu, baví mě něco s něčím a tak dále... Když se usměje, tak je to docela pěkné, ještě když k tomu přidám ty oči, tak by docela bylo na co se dívat...

Ale jako ve všem se i v tomhle případu někdy trochu nevyznám, ale rád na něj myslím :-p

Ni pár let zpátky co tento příběh ke mne přišel, zdržel se a vzal za své. Po letech mne opět trefilo prozaické střevo a píšu zde, jak tomu všemu bylo.
Bydlel jsem ještě ve starém srubu s družkou, daleko od lidí ostatních. Již v útlém věku ve mne klíčila přirozená, ba až nadměrně vyvinutá láska ke zvířatům. Snad pro jejich schopnost člověku tiše pomoci. Snad proto, že všeho činí bez zbytečných slov. Snad i proto jsem si v letech jinošství pořídil kocoura. Byl zelenomodrý, ale možná to byl pouze plod mé ochablé a opilé fantazie. Zdálo se mi až nemožné, jak byl kocour chytrý...


...Kocour se přestěhoval (jednou jízdou autobusem 41) a zadávil babičce housata... Ze zlosti a opilosti jej vytrestala ranou lopatou po hlavě. Poté jej zasypala jemnou vrstvou hlíny... Byla to škoda ale... nebyla tomu ni hodina a kocour opět seděl na svém místě. Měl jsem z něj překypující radost...

Babička si kocoura všimla a tak jej lopatou vzala tvrdějc a zakopala hloubš...

Od té doby žily všechny husy v míru a pokud nevynalezly zbraně, tak žijí dodnes...

Jsem si jistý víc, než čímkoli jiným, že to bude znít naprosto kostrbatě a neseřazeně... O nějakou úpravu ani nemám zájem, hážu to tady všechno jak mě to napadne...

Takže...

Abych tak nějak začal...

A chytnul to za správný konec...

Což se mi určitě nepovede...

Dívka, kterou se chystám popisovat je 156 cm vysoká, má botu číslo 37. Momentálně má, což je z prvního článku trochu patrné, fialové vlasy. Původně to měla být tmavě hnědá a nějaký ten náznak tam je, ale fialová je v tom prostě taky  Co bych taky řadil k velkým kladům jsou její hnědozelené oči ... Hezké...

Do téhle holky jsem byl jeden čas paf a furt jsem za ní lozil jak ocas... Ale co no, časy jsou pryč... Od té doby jsme se oba změnili, teda aspoň ona rozhodně k lepšímu... Tím vůbec nechci říct, že by snad byla hrozná, ale teď je to všechno prostě o něčem jiném...

Další věc, která mě napadá, když řeknu její jméno (které si nechám pro sebe) - je výbušnostTeď už je to fajn, ale kdysi se dokázala naštvat kvuli prkotině a za nic na světě se nedala přesvědčit, že nemá pravdu - i když třeba fakt neměla... Teď už se zdá být hodnější

Občas mě teda pekelně sere, když dělá, že všechno ví líp než já - a do toho počítám všechno, můj osobní život nevyjímaje ... Jo, tohle jsou věci, které mě dokážou občast přivést k varu, ale naštvaný na ni nikdy nejsem Ona sama dobře ví, že ji rád provokuju a taky občas štvu, ale mám ji rád, to se musí nechat...

Má svůj humor a někdy ji nechápu, ale nevadí, nějak to vždycky přejdu.. Někdy se směje věcem, které mi nepřijdou směšné nebo nad kterýma bych se max tak jen pousmál...

...ještě pořád po dlouhé době se mi líbí, když se mě dotkne... Docela si neumím představit, že bych ji teď neznal. Asi by mi její způsoby chyběly no Vždyť málokdo se vás po nasměrování na záchod zeptá, jestli tam fakt může jít

A tyhle věci se mi na ní prostě líbí Je mi jedno, co je na ní negativního a čím mě dokáže naštvat, vždyt kdo takový není, každý má nějaké mouchy Beru ji takovou, jaká je a mám ji hodně rád 

Že by to bylo zatím vše?

Tentokrát není černooká a kdyby někdo čekal, že jsem na svých toulkách životem objevil tu pravou červenou, tak určitě ne - je fialová :-) Tenhle článek není nijak zaměřen proti někomu, ani z donucení, ne z úplatku ani vzrostlý z jiných přesvědčovacích metod... Jde jen o to, že na ni občas myslím a už mi asi nestačí myslet a tak píšu...

To bylo k úvodu článku, ať je potenciálním čtenářům jasné, do čeho se to zase opřeli...

A co já? Teď jsem měl prázdniny, ale narozdíl od všech ostatních jsem si to moc neužil, ba vůbec ne... Pátek skýtal šanci oslavit příchod týdenního volna a já toho využil, šel si dát pár zlatých do klubu Picasso na Stodolní  Moc jsem si to tam, pravda, neužil... Přečkal jsem do půlnoci a pak nějak sám oslavil Valentýna. Teda neoslavil. Neslavím ho, jen jsem byl doražen všemi těmi co se v okolí muchlují jak dva protony v urychlovači částic  Ráno mě čekala zkouška s kapelou, ale byl jsem totálně vyřízený a odpadl jsem, ten den jsem to prostě nezvládal. Začla se o mě rovněž pokoušet nějaka debilní choroba, kterou jsem začal v pondělí nazývat angína. Svému tělu ale věřím a vím, že na návštěvu doktora to není... V průběhu týdne se to nějak lepšit nechtělo. Uběhlo to trošku pomaleji než voda a zítra zase škola, takže se mi zas nic nechce... Krom toho jsem znechucen, že jsem nepřečet ani jednu knihu v tomhle týdnu... Ale co už  Inspiraci si musím udržet a ne ji jednorázově načerpat z knihy a pak o ni přijít... A tak by to mělo být se vším - s prachama, se školou... Ale nevadí...

John s Cloe asi opravdu skončili..

Jo a jinak, ted jsem se rozhodl používat emotikony made-in-libimseti...  atd... Druhá část tohoto článku vyjde zanedlouho... S největší pravděpodobností ještě dnes...

Toto bylo zejména o mne, o Johnovi s Cloe (i když bych měl říkat spíš o Johnovi a o Cloe) o nudě, uplynulém týdnu a o Valentýnu, který naprosto za nic nestál.. Část druhá bude zejména O NÍ

Dneska mi umřel pes, jsem v pochmurné náladě :-(

Pro případné čtenáře tohoto blogu - píšu už ho dost dlouho, takže některé mé názory se radikálně i nevýrazně mění, takže se u toho netvařte překvapeně... Nemám v úmyslu cokoliv mazat, jedná se o mé osobní vnitřní kulturní bohatství. Někdy si sám rád sednu a přečtu kousek těch volovin, které jsem psával. Celé tohle by se dalo shrnout anglickým výrazem Dedicated-now-and-then.. Je to sice trochu delší, ale vícemeně to vystihuje... Něco jako oddaný každou chvíli něčemu jinému, přeberte si dle gusta. Nicméně pracuju na svém ustálení. Je dobré poznávat každou chvíli něco nového, ale v určitých mezích a taky jen v určitých věcech... Pro dnešek asi konec :-)

Kryšot.

Jo, přesně asi tak nějak se ted hodí definovat mou náladu - černá až do morku jejich kostí... Stejně jako svědomí. A já? Jsem zpátky, v černém a opět v češtině... Moje druhá mateřština zůstala zapomenuta v deskách výkladového slovníku anglického jazyka v mojí školní brašně... A můj život? Mnoho změn... v tom bližším zejména... Porostly mi vlasy, což se toho netýká, ale to jen tak pro opravdu vzdálenou představu, jak na tom asi jsem... Pořád ještě vymýšlím příběhy a téměř ve všech se nechávám volně inspirovat skutečnými událostmi... Občas si v nich protiřečím, tak at se někdo nediví :-)

...

    Tenhle příběh je čistě fiktivní a je o teenagerovi jménem John. I on žil běžným pubertálním životem zhruba do svých sedmnácti. Ač velice chytrý, přesto velmi líný, do školy chodíval poněkud pravidelně a prospěchem šel zlatou střední cestou. Nepociťoval žádnou zvláštní povinnost učit se více a svého mimoškolního života si taky nijak zvlášť neužíval. Mnohdy sám pro sebe člověk bez duše. Jeho velkým zájmem bylo malířství - kreslil velice vybraně a setkával se u svých děl s ovací a nadšenou kritikou. Po několika neuspěších s holkama si našel stabilní vztah - o rok mladší holku, jménem Cloe, sportovně založenou, hrající v místní školní lize volejbal. Několik měsíců s ní prožíval zamilovaný vážný vztah a nemohl si stěžovat...
    Konec roku se blížil a John se při jednom večerním mejdanu nečekaně zapletl se svou kamarádkou ze třídy, o něco starší Hailey. Jejich vztah zpočítku vypadal beznadějně a i přes Johnův nesouhlas jej nějaký vnitřní tichý nesouhlas přesvědčil, aby jej nenechal vychladnout. Sám byl ze svého rozhodnutí ještě více rozpolcen a nevěděl, co dělá správně a kudy se vydat. Proto zvolil cesty obě dvě a obě holky měl zavěšené kolem krku...
    ...

    Nový rok byl znenadání pryč a Johnovo svědomí se pohlo. Několik dní přemýšlel o svém vztahu a citech ke dvěma holkám. John nebyl nijak zvlášť citově založený člověk, ale po tom, co se dozvěděl, že se Cloe v opilosti věšela na svého kamaráda ze sousedství, tak se jej opět chopila jeho zapomenutá sestra Žárlivost. Sám věděl, jak silně dokáže uchopit a nepustit. Rozhodl se, že tedy zůstane s Cloe a vztah s Hailey, ač nerad, zatratil.
    ...

    Večer po svém pravidelném sobotním sezení se spřátelenými malíři se rozhodl navštívit svou starou známou, kamarádku Joan. Ani netušil jak nezištně mu ten večer pomůže. Možná spíše pomůže k daleko větší žárlivosti. Zjistil si, že se jeho holka - opilá Cloe toho dajného večera líbala s jeho čerstvým kámošem ze školy. John z toho byl velice vykolejený a nevěděl co si počít. Cítil se velice trapně, možná i poníženě, protože byl snad jediný, kdo to ještě nevěděl. Škoda popisovat jeho mrzkých slov, užitých kolem tohoto tématu při rozhovoru s Joan. O to horší je to, že sám si uvědomoval, jak nemožné je věřit někomu, kdo něco takového provede. Vždy se však pokoušel zachovat si rozum čistý a zdravou dávku soudnosti nezahazovat pryč. Věděl moc dobře, že sám udělal to samé a že musí odpustit...
    Ještě mnoho dní si nechával tyhle myšlenky John v hlavě, až se rozhodl, že si s Cloe promluví. Přes ostych, koktavou mluvu a trapné chvilky se mu podařilo Cloe vylíčit celou situaci. A byl to právě John, který se před třemi měsíci přiznával k nehynoucí lásce bez nevěry, byl to právě ten člověk, který se držel od  hluboké propasti nedůvěry tak daleko, a přece do ní spadl...

John a Cloe spolu už nikdy nepromluvili a přinejmenším jeden z nich toho opravdu lituje.

    That's a little tale about one teenager - an extraordinary boy called Borris Thunderstorm. Such a insipid guy from town, just a friend of nobody but himself. Nobody realy knew him and nobody wanted to know him...
    ...Dick Chodura, well known boy from local school was forced by friends and invited Borris to his birthday party. He'd decided to celebrate his eighteenth birthday but he hadn't know that it may be the worst day in his life...
    ...Borris came without any gifts - a little embarrassing situation - in eyes of all the rest. He stayed alone all the time. He was talking to himself and didn't register strange or amused looks from people around...
    ...Dick brought a birthday cake and started to blow the candles. When he blew the first one, the big claun jumped out of the cake. Borris took fright so hard and every of his hiden psychopatic fellings made a bid for power!
"Ta-da-doo!" he picked up the knife near and he stabbed it to the claun's head...
    ...The ambulance and police was there in five minutes and he hadn't even tried to run away. There was no one able to help the claun...

Nevím kdo, je zkrátka možné, že za tu dobu, co jsem o prázdninách tak zoufale sám (povětšinu času zavřený v pokoji) jsem si vypěstoval buď imaginárního přítele anebo nezdravé množství paranoiy... Spíše to bude to druhé asi...
Nuže, vůbec nemám tušení, kde jsem tak předtím zkončil, ale je už to docela dost dlouho, co jsem pár písmeny obohatil jeden mizerný weblog... Za ten měsíc, mno ono to bude ještě daleko víc, takže spíše - za tu nespecifikovatelně dlouhou dobu se stalo pár věcí... Tak třeba úspěšně odehraný první větší koncert Square Wheel  (příspěvková organizace a zároveň občanské sdružení, ve kterém se vyskytuju... známé také pod názvem DiscoCIC Tesla Band), seznámení s mnoha úžasnými lidmi a tak dále a tak dále... A co dívka se zelenými oči s lehce asijským přídechem, do níž jsem byl cvock?? Tak zcela určitě nikolivěk! Našla si jednoho blonďatýho Frankieho Dlouhána, se kterým šla šířit radost do světa... Nebo aspoň šíří radost spolu v posteli, avšak tohle jsou záležitosti jejich neprůstřelného soukromí, jež je pro mě tabu :-p Doufám, že nastane nějaký radikálni prázdninový puč a všechna ta nepřeberná nuda zmizí... Ony pak člověka jako mě s křivým svědomím a křivou zločineckou minulostí napadají různě orientované věci Z nedostatečného finančního zajištění a nekonečné touhy po vlastnictví různých věcí přicházeji myšlenky pětiprstého charakteru jak oněch věcí nabýt :-p Své inspirace čerpám z pro světácké puberťáky jako jsem já velice výhodné literatury - například Mládí v Hajzlu:-p Avšak rychle a jistě se pomalu dožeru konce. Pak přichází řada na Memento Radka Johna... Je to sice český kousek, ale mám v plánu začíst se do něj na doporučení jedné pěkné zelenohnědooké (do svého rejstříku přibírám další barvu :-x ) kamarádky... Tož uvidíme no...

Vypadá to, že končím ;-) čekám vaše návštěvy a komentáře, obzvláště pak pánů psychologů či psychiatrů ke stanovení diagnózy... Čao

A mám zaracha! Jak by ne, po třídních schůzkách... Měl bych se víc učit, já to říkám pořád... Kromě toho začíná plážová sezóna a čas, začít něco dělat se svým zimou olezlým břichem... Ne že by to bylo nejhorší, ale za jedna bych za to ve škole nedostal.... Páteční večery tedy aspoň do konce dubna (což je za požehnaně krátkou chvíli) budu místo v klubech trávit v pohodlí domova a svém křesle u PC... Přímo vymodlený komfort! Právo chodit na zkoušky mi pořád ještě zůstalo (s tím taky právo nestěžovat si a právo robit na zahradě jak JZDnigga)... Ještě že tak a že se pořád ještě nemám špatně Relativně

Tak se uherský rok s uherským rokem sešel a já zase sedím u compu, vyhecován sám sebou k psaní článků... Sice uběhly jen asi 2 dny, ale připadá mi, že jsem tu nebyl věčnost.. Poslední dny jsou, jak říká starý Zákopčaník, velice slunečné, bez mraků - s občasným sněžením - což se týče školy...(jen to poslední ) Čím jsem starší, tím chodím dřív spát a připadá mi, že už je dost pozdě, takže bych se měl jít.................................................učit asi.. Snad, možná.... možná jindy Tak jde čas mno... Sedíte tu 15 minut a stejně nevykutíte lautr nic... Mno přidal bych tady detailní popis uběhlých dnů, ale je toho moc, mám-li to brát od kusu Tak dobrou noc všem začtělým čtenářům čtených hovadin...

Dostal jsem hlad... Hned po snídaní a mám divné chutě... Trpím teď krizí z nedostatku různých věcí a tak to asi bude tím Před námi je krásný víkend uvozený hned ráno nádherným deštěm, znemožňujícím se pohybovat alespoň půl dne na kole či skatu Uvažuju, že si taky koupím kolobuty, protože je MAJÍ VŠICHNI!

Praskla mi struna na kytaře a nechce se mi do shopu... Umřu... Není co dělat... Použiju tedy svou starou otřelou hlášku - PŮJDU SE SNAD UČIT!

Nebo jak se to píše Anglina mi zjevně dělá poslední dobou značné potíže... Asi bych se jí měl více věnovat... Možná celé škole.... Aspon trochu... Ale co už, možná zítra, teď se mi nechce Ze školy jsem šel na neplánovanou zastávku k mamince do práce... Projednat směr financí rodinného rozpočtu... Směrem k mému novému batohu Po cestě ze školy se mi rozpadl muj old-school friend ze sedmé třídy takže letí do smetí Naši se mého nákupu bojí jak čert křyža a pomalu začinaji šetřit jak haviř do jugošky... A ty igelitky se zipem, co prodavaji naši hepatitidní spoluobčané si nekoupím ani zadara...
Tak mno... Moje další zastávka byla v Cyganově na Mírovém náměstí u mojí kadeřnice (je pořád ještě bílá)... Černý přeliv jsem dostal až já na hlavu UŽ ZASE... Je to prý moderní, jak rád říkám... Za pár týdnů si zvyknu Jinak.... nevybral jsem si dobrou dobu k psání příspěvků do mého blogu - nic mě nenapadá - to asi ještě ten peroxid... Difuze do mé hlavy... Končím... Ještě něco - dávejte mi tu commenty Zas pak někdy napíšu

...Ze školní učebny IVT opět klepu do klaves další příspěvek... Strašně mě to tu baví, proto to taky dělám. Mám jednoduchý plán na zbytek dne - přijdu domů a budu se učit ...Mno bohužel - nevyjde mi to a opět s tím vším střelím do rohu... Snad se zadaří přes víkend Jen bych dodal, že jsem sám sebou znechucen. Zítra mám svou první soukromou neplacenou hodinu klavíru Aspoň doufám - no a zabiju nepříznivý přebytek času s nepříznivým nedostatkem plánů a akcí v nepříznivě nepříznivém poměru... Tato hodina se nepříznivě blíží ke konci, takže to dneska vidím na dvě části... Snad doma... Až se dobrovolně odmítnu učit a opět zasednu ke compu - mému kabely ovinutému příteli... Chtěl bych jít na kolo, ale nemůžu... Jednoho pěkného úterka jsem si zašel k doktorovi, že mam naražený malíček a ted mám celou ruku v dlaze... A to všechno pouze za 30 korun českých... No možná bych si toho měl za tu cenu víc vážit - i když - když si uvědomím, že jsem za to moh mít čtvrtku oběda... Štíhlá linie zvítězila - asi je moderní hubnout, ne že by se mi moje 'konstatní váha' 63,1 kg nelíbila, ale nechci být nemoderní... Zvoní... Arive derci

Hm... takže, třeba i někdy jako, protože.... Můj obvyklý začátek... Plno známých má vysoce moderní internetové deníky, tak jsem si, čistě pro zycher, udělal taky jeden vlastní... Aby náhodou někdo nemohl říct, že jsem nemoderní... Což mi připomíná, že bych si měl do pokoje pořídit vlastní televizi, tu má taky kdekdo... S tím úzce souvisí koupě nového hadru s o něco větší kapacitou, než je mých dosavadních 80 GB (málo)... Zhruba půlrok zůstanu pozadu ve všeobecném rozhledu... Nejvíc mě štve, že nemůžu stahovat hudbu... Mno, blog jsem si ale nezaložil abych si stěžoval - asi bych z toho měl mít radost.... Aspoň, že nějaký comp je... Zítra se píše čtvrtletka z matiky... Ale nestěžuju si - měl bych z toho mít radost - mohla se psát už včera, třeba... Jsem v háji z jedné holky... Vlastně je to moje nejlepčí kámoška nebo aspoň - já ji tak beru... Říkám jí všechno... A má moc sladkou pusu (díkybohu jsem měl příležitost ochutnat) a moc hezké oči... Těch hezkých věcí je víc, ale pak by taky moh někdo říct, že jsem perverzák... Vlastně já jsem a nijak se za to nestydím... Strkal bych ho všude... ehm, teda ten fix, co jí spadl z lavice (dejme tomu, že jí nějaký spadl) - ten bych strkal do všech kapes jejího batohu... ZPĚT! jak říká jedna moje velice oblíbená profesorka.... Proč jsem si založil blog?? Možna z nedostatku komunikace... Tady se můžu vypsat ze svých EMO depresí (nic takového není) a pobrečet si, jak mi všechno vadí.... Taky by mě zajímalo proč dávají tak velký výběr šablon?? Kdo si má sakra vybrat?
Mohlo by to být jako v tuzexu ještě tenkrát... Modrá a červená... Pak by bylo jasné, co píše holka a co kluk... Kdyby v té době byly compy, samozřejmě... Ne, že bych byl tak stár, abych si na to pamatoval, ale mám to z doslechu... Koneckonců, přece se učíme dějepis a je dobré vědět, že třeba robertky byly v době kamenné z křemene a pazourku... Chlápek na Nádražní v Erotic City by jistě nebyl tak hladce oholený... A ta dříve zmíněná by třeba nenosila podprdu... Což by se při mých zasněných cestách v nudných hodinách do jejího výstřihu docela hodilo ZPĚT! a zase! mno tak tu barvu jsem si nakonec vybral zelenou (aspoň myslím)... Jinak, než zkončím... Kdo mě nezná - jsem obyčejný fagan z Ostravy, který miluje školu, nudu a cegány... Jmenuju se Michal.... tak jen okrajově... kdo by se v tom chtěl více párat, tak mi lidí říkají různě... Mikky, Mike, Majkl... ehm... máma mi říká Míša... ale upozorňuju, že na maily či jiné komunikační prostředky s tímto oslovením poslané na mojí adresu zásadně neodpovídám Zrovna mám chuť na hudbu... Rock, metal a takové ty staré poctivé... Přesně pro mě... Nicméně hip-hopem nepohrdnu, když je dobrý, nu-metal se mi líbí a občas si skočím do Magiky na trsec... Nedávno jsem tam o něco (nebo někoho) zakop a předvedl jsem akrobatický rokenrol... Prostě jsem muž mnoha stylů... A bez kytary nevydržím... Hraju v modern-rockové skupině... Hrajeme modern-rock... Jsem rád, že chápete... Styl mého šatníku je velice rozmanitý... Skate - retro - metal.... Mno a mám rád polo-trika.... Tak to je snad o mě dost Myslím, že dost i o tomto blogu.... Jestli chcete najít nějaké další články z mojí domácí pekárny tak si to pořád ještě můžete přečíst znova... Enjoy - a ať vám pero podepírá bradu... Až do nebe... Amen!