O černooké Karkulce....

Dokonalost? Mám za to, že nikdo takový není
Dokonalost není a když někdo někoho takového hledá, tak chytám akorát nerva... Vytvořil jsem si jednoho takového dokonalého dokonalce, budu mu říkat třeba Kryštof. Nic proti Vám všem milým Kryštofům, kteří si tohle čtou. Nechci Vás nijak urazit. Jen Vás nemám rád. Tak jen, ať to víte, je to pro mne důležité. Ten můj Kryštof (zní to debilně, když můj, ptz na kluky nejsem a ten člověk, který(á) si to čte a je mu to nepsaně a naprosto neadresně určeno, má dobrý důkaz, že na kluky opravdu nejsem :-p ) Je to takový můj podklad na pozadí terče pro šipky, jako symbol vešekeré mé nesnášenlivosti... Vytáčí mě jen zmínka o něm... O tom, který není, ale může být. NEMÁM TĚ VŮBEC RÁD, KRYŠTOFE! Možná to zní jako blbost, lidi by se měli asi chtít dokonalosti co nejvíc přiblížit, ale tohle je moc... Kryštof by asi jako dokonalý člověk nebyl žárlivý, což já jsem a nesmírně. Zmínka o Panu Dokonalém Kryštofovi mě štve! Tak se všem Kryštofům omlouvám, ale nelezte do blízkosti Paskova a nepohybujte se ani na cestě mezi Slezskou Ostravou a Paskovem. A pokud ano, tak při PODÁNÍ RUKY aspoň řekněte jiné jméno a nedávejte svou přiřazenost k tomuto jménu nijak znát! Díky za pochopení! :-p

PS: Budu na Vás strašně zlý, Kryštofové!

Ego. To slovo nemám rád.. A sebevědomí... Padá dolů někdy a někdy stoupá jako hypochondrův speciální teploměr (všechna práva zaručena)...A zjistil jsem, že ten název je trochu zavádějící... Žádná vybitá cihla tu není :-p

Je tady další člověk, o kterém chci psát. Zase na to jdu od boku a možná palicí proti zdi, ale nevadí, zvykl jsem si.. Teda to spíš asi okolí.. Si zvyklo.. Jestli ne, tak by mělo...

Baví mě dívat se na ni, baví mě poslouchat ji a dělat si z ní srandu, baví mě něco s něčím a tak dále... Když se usměje, tak je to docela pěkné, ještě když k tomu přidám ty oči, tak by docela bylo na co se dívat...

Ale jako ve všem se i v tomhle případu někdy trochu nevyznám, ale rád na něj myslím :-p

Ni pár let zpátky co tento příběh ke mne přišel, zdržel se a vzal za své. Po letech mne opět trefilo prozaické střevo a píšu zde, jak tomu všemu bylo.
Bydlel jsem ještě ve starém srubu s družkou, daleko od lidí ostatních. Již v útlém věku ve mne klíčila přirozená, ba až nadměrně vyvinutá láska ke zvířatům. Snad pro jejich schopnost člověku tiše pomoci. Snad proto, že všeho činí bez zbytečných slov. Snad i proto jsem si v letech jinošství pořídil kocoura. Byl zelenomodrý, ale možná to byl pouze plod mé ochablé a opilé fantazie. Zdálo se mi až nemožné, jak byl kocour chytrý...


...Kocour se přestěhoval (jednou jízdou autobusem 41) a zadávil babičce housata... Ze zlosti a opilosti jej vytrestala ranou lopatou po hlavě. Poté jej zasypala jemnou vrstvou hlíny... Byla to škoda ale... nebyla tomu ni hodina a kocour opět seděl na svém místě. Měl jsem z něj překypující radost...

Babička si kocoura všimla a tak jej lopatou vzala tvrdějc a zakopala hloubš...

Od té doby žily všechny husy v míru a pokud nevynalezly zbraně, tak žijí dodnes...