Ni pár let zpátky co tento příběh ke mne přišel, zdržel se a vzal za své. Po letech mne opět trefilo prozaické střevo a píšu zde, jak tomu všemu bylo.
Bydlel jsem ještě ve starém srubu s družkou, daleko od lidí ostatních. Již v útlém věku ve mne klíčila přirozená, ba až nadměrně vyvinutá láska ke zvířatům. Snad pro jejich schopnost člověku tiše pomoci. Snad proto, že všeho činí bez zbytečných slov. Snad i proto jsem si v letech jinošství pořídil kocoura. Byl zelenomodrý, ale možná to byl pouze plod mé ochablé a opilé fantazie. Zdálo se mi až nemožné, jak byl kocour chytrý...


...Kocour se přestěhoval (jednou jízdou autobusem 41) a zadávil babičce housata... Ze zlosti a opilosti jej vytrestala ranou lopatou po hlavě. Poté jej zasypala jemnou vrstvou hlíny... Byla to škoda ale... nebyla tomu ni hodina a kocour opět seděl na svém místě. Měl jsem z něj překypující radost...

Babička si kocoura všimla a tak jej lopatou vzala tvrdějc a zakopala hloubš...

Od té doby žily všechny husy v míru a pokud nevynalezly zbraně, tak žijí dodnes...

Vloženo: 06.Květen 2009 v 21:39.