J-M-G

Originální stať

Je strašně pozdě ráno a ja každý zmáčknutý klavesnice slyším, jako jeden zdlouhavej a nudnej úder, prostě bum bum bum, nic víc. Cha. Byli jsme troškup pít, my lidi co trošku pijem, byli jsme trošku zezelenatit, my lidi co trošku spolu zelinkáme. A teď jsme u nás doma a já jsem tu jen sám a bobeš co padá ze židlí, kočka co je v pokoji (neměla tam nic dělat, cha? to není ftipný, ale jo je pro nás - my). A tak tu takhle sedíme, jíme lovečák, slyšíme kočky, vibrace. posloucháme písničky, spíme a nebo jen dýcháme a jsme, což je asi na týdle hře nejduležitější.

Jak to vlastně celý vzniklo? já nevím, jsem v rukou božích, ale každopádně moje reakce jsou opravdový, dlouhý a předlouhlý. právě teď- takže..... cha tak si na to zvykni..... tak to bohužel na to se musí fronta stát..... radší dáme pomalou........

musím stát šlapou mi na nohy, chci použít woodoo, ale neumím.... tak jen přináším, lol a vzpomínky.... ráno se probudím a budu to číst a litovat. že jsem toho nenapsal víc.-... tadle nálada je inspirující

Je pozdě večer, venku je tma, lítají tam komáři, běhá tam lesní zvěř, ožralí lidé, padají hvězdy, probíhají orgasmy, umírají naděje, vznikají sekery na baru - za džusíky a za vodky, trousí se prosby k bohu, odtékají vany, pořád se něco někde děje. Vždy má svět program, který ovládají vlci, NE ovce, ale VLCI řídí svět.

Sedím doma, jsem tu naprosto sám, rodiče odjeli pryč a já si užívám volnost, který i tak mám dost, ale teď je jí nepoměrně víc.  Byla tu parta mejch kamarádu, grilovali jsme, koukali na youtube, kouřili vodnici, bylo to dobrý, kamáradi odjeli. Napustil jsem si vanu, umyl se, sedl k počítači a píšu.

Vždy když jsem byl doma sám, tak jsem si chtěl zvát ženy, občas úspěšně, občas méně, tak asi jako to má každej, vždy se vše nevydaří a já jsem doma teď sám a vychutnávám si ticho. Bez touhy mít tu ženu (divný? asi jo ).

Co tomu chybí?

Potkat ženu s kterou bych chtěl strávit večer, potom se toulat v ulících a dělat něco bláznivýho a nebo se přitulit a dělat něco vášnivýho. Nebo jen jí koupit dárek i když nemá narozeniny. Připadat si, kdybych byl s ní jako vzducholoď, jen se vznášet. Nechci žádnou tuctovou, chci speciální kus. Kdybych jí potkal, chci aby ve mně vzbuzovala touho se jí stokrát ozvat. S rukou v ruce jít, na kulečník, do kina nebo jen tak do obchodu. Sledovat pohled jeden druhýho a nemít žádnej program a prostě by nám spolu bylo dobře.

A až jí najdu, tak si ji pozvu, jenom JÍ. Ale nemá smysl jí hledat, třeba jí už znám a nevím o tom. Prostě to příjde...

Přišel jsem z města, usedl k PC a přemítal poslední zažitky z života, který stálo za to jsi někam zapsat. A jednou, třeba, za pár let, si je číst, pousmát se, pohořknout a vědět, jakej to mělo vše dopad na můj život.

Minulej pátek, to byl jeden z těch horších okamžiků v životě, jsem viděl, co jsem viděl a nechci to tady psát, ani na to myslet, ale jeden člověk, co mě tu držel nad vodou, když byl Pemlík pryč. SKONČIL. Skončil u mě, nechci ho (jí) znát, bavit se o ní, NIC. Finíto, konec, the end.... Spálit mosty a vše zahodit, to je momentálně to nejlepší.

pak jsem se tak nějak vším prokousával a potřeboval vstřebat. s ženama mám smůlu, vyloženě, ale bůh mě dle mě tu a tam potrestá, protože nejsem dobrej člověk

pak přišel další tejden a rock for people, to byla dobrá akce, tři dny zmaštěnej, s muzikou v uších a dvěma ženama, který mám rád, ve stanu. jedna z nich je moc fajn, takovou najít a bejt s ní, tak sem snad i šťastnej. Je to dobrá a zábavná holka, dneska byla s náma taky ve městě, chvíli. pak se ztratila a já pokračoval s jinejma, ale jo! je to fakt splavnej člověk, víc takovejch a svět bude veselejší a lepší. rfp jsem si užil nejvíc asi vypsanou fixu, jardu uhlíře, massive attack a tak.)....

teď jsem doma a strádám plány, co dál. teď se půjdu umejt a spát a zítra? zítra bude snad dobře, myslím že BUDE! .... .....

zatleskám si pro radost, pro lidi kteří mě dělají štastným ,  ukloním se těm, kteří mě baví , zvednu klobouk pro ty, kteří mají můj obdiv  a pošlu do hajzlu všechny, kteří mě serou .... a polibek? CHE.....pošlu těm, který mám rád .... HAHA......good bye

 Teď se zdá svět, jako relativně dobrý místo na žití. Je tu pemlík a santína, mám trochu peněz, rozumu a tak nějak nemám na co si stěžovat. Já si nikdy moc nestěžuju, radši zapálím svíčku, než abych proklínal tmu, ale jedna věc tu je. Podstatná.

Měl jsem vřelej vztah s jednou holkou. Bylo nám spolu, dá se říct i dobře, chvílemi dost dobře, chvílemi zase úplně na hovno. Byli jsme na takový houpačce. Mohli za to naše podobný povahy. Plánovali jsme si tak nějak dovolenou, výlety a tak. Měli jsme jet do zoo do Prahy, včera jsem tam byl, bez ní…

Začalo to dávno, přestávali jsme se vídat (musela se učit – nikdy jsem tomu moc nevěřil), ale říkala: „vydrž to, bude to zase brý.“ Já vydržel, její slova se zdají, tak neskutečný, jako jen několik frází a jsou tu jen vzpomínky na poslední dny krásný.

Před týdnem jsem se bavil s  člověk, ji blízkým.„Bavíš se s ní?“, zněl dotaz. „Jasný“, řekl jsem, „tak se s ni radši nebav!“. Já vyděšenej jsem se zeptal „proč proboha?“  „Prostě se s ní radši přestaň bavit, Kubo.“ Nepřestal jsem, alespoň ne v tu chvíli. Spousta lidí mi to říkala, už před tím, ale já mám vlastní hlavu, v životě jsem moc lidí neposlouchal.

V pátek za námi, na chvíli, přišla do hospody, odešla pít se známejma, najednou se ten dotyčnej s kterým měla pít, objevil v tý hospodě, kde jsme byli my, bez ní. Pak to mělo rychlej spád. V sobotu jsme u nás měli grilovat, psal sem ji jestli půjde, žádná odpověď, pak jsem ji napsal: „tobě ta sms nepřišla? Nebo si se na mě prostě vysrala?“ žádna odpověď.

Ráno jsem si smazal všechny smsky, zmeškaný hovory, prostě pročistil celej telefon, pak jsem si smazal její číslo, abych ji nenapsal první. Na icq jsem si smazal díky qipu svoje icq u ní. A čekám až se ozve. Ať to aspoň ukončíme nějak normálně a ne takhle. Akorát u mě upadá…

Dnes je středa, stále se neozvala.

Dneska jsem měl chuť napsat, koukal jsem tak po internetu, po lidech, jak se na něm prezentujou. Samozřejmě se dělají lepšími, než jsou, ale to je normální lidská vlastnost, nejspíš i já se vidím líp, než mě vidí ostatní. 

KURVA

Ale to se nedá nic dělat, viděl sem pár lidí, holek, a tak a vlastně jsem přemejšlel, co ty lidi k tomu vede, co tady hledaj, co si myslej. Spousta holek co znám, říká, jak jim píšou uchylové, uchylný vzkazy. Říkával jsem si občas, hm to je fešanda, co ji zkusiti napsat?  Ale pak jsem si vzpomněl na ty holky, co říkáj: zase mi píšou uchylové a tak se jen usměju a koukám, přečtu si názory a pak se dívám dál nebo jen zavřu prohližeč a konec. Chtělo by to poznat nějakou milou fešandu, ale ono to příjde, vždy to přišlo....

 jak zpívá fixa v mažoretce a chtěl bych teď někomu říct:

"tancuje po bytě, našlo tě na kazetě, jak stojíš u tyče... tak co po něm chceš? co po něm chceš? tak co po něm chceš? třeba tě nezastřelí, vždyť holky jako ty, pláčou jen po tmě"

Našel jsem jednu báseň od něj, v jednom z nejstarších vydání v češtině u nás. Docela to vystihl. Jmenuj se:

k podprůměru

když je poprvé

potkáš, jejich oči jsou

plné porozumnění, kolem

je plno smíchu, čas běží,

dějí se věci, začínají

klást POŽADAVKY.

co požadují je v rozporu

s tebou, s tvými možnostmi.

hrůzné pomyslet,

že nikdy nečetli

cos napsal, vůbec nikdy.

a v horším případě, když

ano, přicházejí, aby tě

zachránili, což především

znamená, abys byl jako

ostatní, mezitím tě vysávají

a spoutávají tisícem

sítí, a ty, protože cítíš,

musíš vzpomínat na vše dobré

nebo na to, co se zdálo být dobré.

ocitneš se znovuz sám

ve své ložnici

budeš si rvát střeva

a říkat, do prdele, ne

už nikdy.

měli bychom si uvědomit.

asi jsme chtěli cukrkandlový štěstí.

možná jsme věřili. hovno.

Připadám jsi, jako koláč. Někdo si ho vezme k obědu, ale pak přestane mít chuť a místo toho, aby ho dal někomu jinýmu, tak ho strčí do kapsy.... je to jasný, jako facka. Dokud budu celej život ve stínu, jsem toy.

"je to jen tvůj, buď si budeš jen stěžovat nebo něco dokážeš, je to jen tvůj boj..."

Odpočítám, asi jsem možná pro vás blázen, ale je to zvlaštní. Nejsem . Přijede můj nej kámoš a já se uklidním a budu mít s kým trávit čas, myslím, že i teď mám s kým, ale s Penkem to je jiný. Prakticky se s kamarádama nestýkám, mimo víkendy, jen s holkama a tak se těším na chlapíka pemlíka .

Včera večer měla jedna milá fešanda ze San Piega, narozky a tak jsem za ní jel, dát ji veselý dary  a jak jsem tak jel, zapadalo slunce, byl jsem na silnici sám a připadal jsem si, jako kovboj z divokýho západu, moje auto, je můj oř a poldové na mě nemohli. haha  Ne - teď vážně, bylo to dobrej pocit. Jako že jo! Víc takovejch... astalavista

Je to docela dlouhé doba, co jsem naposled něco napsal. Nějak nebyla nálada psát, nebylo to tím, že by nebylo o čem, pořád se něco dělo a to co bylo, přebíjelo to předtím, proto jsem na dost věcí zapomněl

Věřte nebo ne....ale za týden se vratí divoch Pemlík, ty jo. Uteklo to jak voda, poslední dny se vlečou, tak nějak podezřele pomalu, ale fakt zbejvá už jen tejden! Byly chvíle, kdy jsem nevěřil, že se toho někdy dočkám a těch chvil nebylo málo, bylo jich víc než hodně.  Umíral jsem sám v sobě, ztrácel sám sebe. A za chvíli si zase s tím chlapíkem užijem společně života. Ale jak se poslední dny vlečou, tak se ve mně probouzí Peter Gordon, animalní pudy, halucinačni stavy, psychózy a neurózy! A to nechceš!  

Tak dnes tady jsem, přesně takovej, ani intelektuál, ani umělec; ale nemám ani zdravý kořínek obyčejného člověka. Visím s nálepkou kdesi uprostřed a věřím, že tohle je začátek šílenství. Byl bych moc rád normální lidskou bytostí, ale kastruje mě vlastní duševní koncepce a taky to, že svět mi sebral spoustu hodin a let svojí každodenní pitomou rutinou; vypovídá to samo za sebe, už jsem z toho všeho unavenej, jakej to vleču pytel sraček. Potřebuju vzpruhu, mentální a to bude právě Pemlík. Vím to.

V pátek byla PN (pro lidi co nejsou ze San Piega) - perštýnská noc, zase většina lidí, jednou za rok vylezla ze svejch děr a vydala se do centra, já jsem v centru často, podezřele často, ale jen jednou za rok, se ti jich tam podaří spatřit tolik. Tu noc jsem viděl dejme tomu 2569 lidí, ale mezi nimi jsem detailně neviděl žádnou lidskou bytost. Všichni mi přišli strašně šik, crazy, easy a prostě uplně v jiným světě, než ve kterým jsem se právě nacházel já.

Proto na povrch po dlouhý době vyplul Peter Gordon, běhal ve svý našláplosti a byl zlej, žádna hranice pro něj neexistovala. Bylo mu fakt dobře a zase jsi chvíli připadal, že tahle planeta je docela dobrý místo a že je na několik vteřin jejím šéfem. Pak to samozřejmě zmizelo. Vždycky to zmizí, ale když to probíhá, tak je to kurva dobrej pocit (ve svý podstatě dobrej pocit, jen pro něj)

Gordon odešel s příjezdem domů

Já zase zůstal sám a přišlo mi líto, že jsem se k některejm lidem, který mám rád choval hnusně, díky němu, hlavně k , chtěl bych se ti takhle veřejně omluvit, zda-li to budeš číst. Promiň byl jsem koňák a hajzl jako za starejch časů, ale to byl prostě jen zkrat - občas se to stane. Tak promiň.

Tak už jen tejden, vrátí se pemlík, lidi se přestanou učit, budou mít čas. A já zase budu šťastnej, těším se. Bude čistej vzduch, hrozby budou skrytý opodál a všechny bouře se budou zdát vzdálený., bude dobře, 7 dní to se dá přežít. Teď už jo .

Abych se vrátil ke Gordonovi, jak mě navštívil, v duchu jsem prosil, ať mě někdo zadrží, ale on nejde zastavit, volal jsem mayday sám v sobě, ale prostoupil mnou. Pochopil jsem, že když se mnou byl často(kdysi), nemohl jsem bejt dobrej člověk, teď jsem asi někdo úplně jinej, naštěstí! Snad už ho jen tak nepotkám, Peter Gordona, snad mi lidi odpustěj, snad i  a snad za pár dní vše bude jako dřív, já budu lepší člověk, vratí se mi kus duše. Půjdem udělat z pár lidí idoty a bude sqěle. Teď jen odpočítávám a nejsem sám. Viď Pemlíku, ty kluku jeden vodnickej

7

Život je jak sinusoida, jak se zpívá v jedný písničce: "jednou jsi dole jednou nahoře... život plyne jak voda...."  je to hustý, zlom může nastat v horizontu měsíců, týdnů, dnů, minut, vteřin. Nejčastěji je to v horizontu vteřin, jeden z nejmenších časovejch údajů, prostě tik tak.... bum, rána, propast, pád, dno a pak zase strmě vzhůru, ale to už tak nejde. Nahoru to jde vždy hůř, než dolů. Já to v životě parkrát poznal, nikdy jsem neřešil existenciální problémy, ale měl jsem několik svejch vnitřních bojů. Po každým z nich jsem byl silnější, odtažitější a věřil, že příště to bude jinak. ... Ale i když je člověk zlomenej a má lidi, který ho maj rádi a on je, tak to jde, pořád je tu šance přežít. Jak se říká, je jedno kolikrát spadne, důležitý je vždy vstát! Zatím jsem to vždy zvlád a to nejsem hrdina, tak to dokážete i vy....

Dneska je ten den, na kterej se vždycky těším, já a mentálové, kteří jsou mi podobní.

Ale dneska to není pro mě veselej apríl, zase si moje optimistická psychická stránka vybrala time-out. Je to blbý, protože to nemůžu ovlivnit, to že jsem smutnej, tak za to já nemůžu…. 

Jak napsal ChB a já to dlouho nepoužil: Vím, bude daleko hůř, než je. A taky daleko líp, já si počkám….

A já si počkám, dneska večer se rozhodne kam se misky vah převážej….

Většinu svýho dosavadního života, tak nějak zmateně pobíhám mezi vším. Mezi vlastní identitou, mezi vlastními názory, mezi otřepanými názory společnosti. A mám pocit, že visím s nálepkou atomovýho blázna, kdesi uprostřed toho všeho. Poslední dobou, je tedle pocit daleko skutečnější, než kdykoliv jindy.

Mám pocit, že všude kde jsem, jsem tak trošku omylem.

Připadám si strašně komplikovaně mezi lidma, že mě některý lidi nechápou, ale já to tak nechci.... jen mám problém dávat najevo svý city. Názory ne, s citama je to horši a někdy přijdou věci, který nechápu a nepochopím a nedám to, ale přesto uvnitř svý hlavy vím, že přijde čas. Probudím se, pochopím, procitnu a uvidím věci z jiné strany, tak jak jsem je před tím neviděl a nevidím, teď když mám v hlavě zmatky

A bude to dobrý, i když vím, že život vždycky dobrej není....

Tak jo, sedl jsem si k PC, poslouchám nějakou tu pozitivní píseň a říkám si: „Mistře, mohl by si něco napsat na blog, ať tvůj fan club ví, jak se máš.“:D A tak já, jakožto mistr, jsem si sedl a píšu:D. Je pondělí, pondělí je dobrý, úterý taky vlastně, vlastně je dobrej každej den, záleží jen, jaký si to uděláš – takový to máš? Jo, asi jo, asi na tom něco bude.

Já myslím, že teď se mám dobře, přirozeně dobře. Tenhle víkend, byl jeden z těch lepších v mém životě, super maturák, v pátek, (trošku pitka:-D s dobrejma lidma, který mám rád) a sobotní den taky nebyl k zahození, celej den se válení v posteli, potom koncert Wohnoutů a člověk dostal novou energii a sílu do žil, tedy alespoň já jo. A je to dobrý, fakt jo. Takový ty drobný a nepatrný okamžiky v životě, který vás naplňujou štěstím.

V pátek jsem si podal přihlášky na vejšky, tak bude ŁoŁ. Poslední možnej termín, co to šlo, řekl jsem si: „Chlapíku Majáku, nemůžes se toho bát.“ Nebojím se. J Občas jsem se bál nějakejch věcí, samota byla východisko, občas jsem byl mizantrop, ale dneska už ne. Dneska jsem veselej chlapík, co žije rád.

Teď si čtu blogy některejch lidí a směju se. Rádoby umělecký psaní o hovně, prostě jedno hovno za hovnem. Myslej, že to co tam píšou je ušlechtilý, dobrý, sqělý, ale je to s prominutím sračka. Nic v blogu, nic v hlavě? Asi jo:D Nemám rád lidi, co si na něco hrajou, co tam píšou, myslej si, že jsou prestižní, našlápnutí atd.

Já si snad nehraju na nic, já jsem píšu pro radost, pro klid, pro svůj fan club a tak různě, lidi co mě neznaj, když to budou číst, se asi vyděsej, rozčílej, řeknou si: „Píše o kreténech a sám je kretén.“ Asi jo, asi to tak má bejt, lidi co mě znaj trošku líp, si to snad myslet nebudou.

Ale nepozastavit se nad vší tou demencí, nad vším co ti idioti vyzvracej na svůj blog, by byl hřích. A tak jen pište dál lidi, piště umělecky o hovnech (svejch myšlenkách, citech a náladách), kopírujte si tam zamilovaný básničky, jen se předveďte v plný svý kráse a inteligenci. Protože já tu vždy budu stát a v hloubi srdce se vám smát. Kurva :D ještě si zarýmuju. :D:D

Tak GO! pište a bavte mě…… chci to.

ja teď fakt nějak vůbec nevím, jsem strašně zmatenej ... zmatek prostupuje mou myslí, má mysli si to nechává asi sem tam líbit:D .... občas si hladinu alkoholu zapomenu změřit a sem sem tam zničenej po kalbě jsem, ale s tím se nedá taky nic dělat......  I am confused ....... I am very confused....jak by řekla sova: ja na to seru.......

Byl jsem teď na pívku:D jdu pít dál, doma sem jen abych se převlík, todle jsem ale napsal

 

Bum, plesk, prásk. Další ironie osudu mi udělila ránu. Možná je to nejspíš můj úděl. Ironie a osud, skoro jediný věci na který věřím a který pomáhají světu v tom, aby mě pohřbil. Nejlepší jsou ale společně, když se spolčej, osud ti dá šanci, řekne si: „Ha, dostaneš ji.“ A v tom tam přijde veselá kamarádka ironie se svým synem sarkasmem. A řeknou si: „Ale jo dostane šanci, velkou, ať se jí chytne. A pak ho osude v tom necháme plavat.“ Sarkasmus se jen potutelně usmívá za rouškou nekonečné zábavy a osud, trpící nezdravou dávkou škodolibosti, je pro. Překvapivě. Když se ti postavěj jednou, dvakrát, tak máš šanci to zvládnout. Pořád jsi to ty, ale když se to opakuje pořád dokola, tak to už smrdí.

Člověk pak hledá chyby v sobě, ve svým chování, ve svý povaze, ve svých činech, ve všem v čem se jen dá. Ale možná překvapivě je nenachází. Špatnej tajming? Asi jo, ale to má i tma, protože padne každej večer.

Ale ironie osudu je zákeřnej bandita, zamkneš se ve svým pokoji, ale oni rozkopnou dveře a dostanou se k tobě, dostanou se ti i pod kůži, do hlavy, do srdce, do všech tepen. Máš je tam, bojuješ, mozek ale čelí největší invazi, poprvé útokům odolá, podruhý, potřetí, ale pak to začíná vzdávat. Divíte se? Pak se začne bránit, různejma psychózama a neurózama, psychickejma nemocema, co ho držej nad vodou, ale má to negativní dopady na jeho okolí, ale on sám se tím jen brání. A za to všechno může ironie a osud, dohromady ironie osudu, dvě zákeřný mrchy, před kterejma nejde utýct, kurva. Někomu se vyhejbaj, ale na někom si smlsnou, mám pocit, že jsem hlavní chod.

Nemyslím teď to, že jsem ve znamení střelce, ale že mám povahu střelce. Včera v noci jsem zase nemohl spát a usnul jsem asi tak kolem 4tý hodiny ráno a měl jsem dostatek času přemejšlet. Přišel jsem na to, že jsem střelec, jak v životě, tak ve sportu, abych to trošku vyjasnil.

Ve sportu, hlavně florbale, fotbale (ten mi nejde:D ) a v basketu (když hraju za náš tým, to sem nějak zvláštním způsobem psychicky svázanej), tak jsem ten co potřebuje dávat góly a rozhodovat zápasy, je to asi v moji povaze. Mám rád pocit vítězství, nesnáším prohry, chci rozhodovat o výhrách, chci vědět, že moje góly srážej protihráče, je důležitý pro mě, aby lidi věděli, že když mně přihrajou, tak se nemusej bát, že to pohnojím….

A to je asi i moje povaha, že jakej na hřišti, takovej v životě. Nejsem spekulant, myslím tím, že když mám udělat nějaký negativní nebo zásadní rozhodnutí, tak ho udělám, nejsem ten co by spekuloval, zda to bude rentabilní, nebo nebude. V tom se asi dost liším od jinejch lidí, kteří jsou slaboši a pokud by je to mělo, ač malinko poškodit, bojej se to udělat, bojej se změny. Nejsem takovej a nikdy takovej nebudu. Když mě něco štve, tak se to snažím vyřešit, i když konečný řešení, není většinou nikdy to nejsnazší, spíš naopak.

Přišel jsem na to, že jsem pro dost lidí asi komplikovanej člověk, proto se mě někteří lidi bojej, bojej to je blbý slovo, ale nenapadá mě lepší .J Snad jen respekt, jo mají ze mě něco jako je respekt…možná? Snad. Jednou mi jedna sympatická slečna řekla: „No ty máš charisma a jde z tebe respekt“ ……a já jen koukal a spadl jsem s úžasem na hubu, protože to byl jeden z jejich prvních dojmů.

Ale škoda že život nemá smysl jasnější, já bych byl přeci jen trošku šťastnější. Já ve svým životě, jsem dost často spontánní, prostě něco udělám a pak si za tím stojím. Prostě něco mě ve zlomku vteřiny napadne a já to tak příjmu a jdu si za tím. Občas to ale není nejlepší rozhodnutí, ale já stejně věřím tomu, že je. HAHA. Občas se s tím nedá nic moc dělat. A když si něco usmyslím nebo když se rozhodnu, že to tak prostě bude, tak je těžký mi to rozmluvit, ti co mě znaj tak věděj, že ač střelec, tak typickej býk:D

No asi se s tím nic nedá dělat, někdo mě má plný zuby, někdo míň. A já radši tudle noční osobní rozepři a rozbor sám sebe skončím, než budu to, co stejně nikdy nebudu…

Haha ještě tady čtu nějakou debatu a objevil jsem tam tento názor: A nezapomeňte že za pičkou se skrývá myslící živá bytost stejná jako Vy

To mi teď přijde vtipný:D, ptž kdo by to byl řek

Je ráno a já mám trošku vypito  3 ráno? dejme tomu v sobotu a v neděli ideální čas něco podniknout, ve všední den to je krapek horší, ve 3 rano můžete tak leda probírat svoje starý fotky nebo spát a nebo šukat s někým koho máte rádi, ale vlastně ho mít rádi ani nemusíte. To jak se říkalo za mejch mladejch let: "poprvé z lásky" pominulo s prvním nepoprvé z lásky , pak to jde jako na bežícím pásu, člověk to bere jak to příjde nebo jak  by to příjít mělo a nebo si řekne seru na to. Někdo má v sobě kus bohéma, to je člověka, co si užívá život. Co prostě je vitalista (žije rád) a vychutnává si drobný neřesti života - myslím tím: ženy, drogy, chlast. Ale přišel jsem na to, že i když je člověk bohém, možná i trochu komplikovanější lidská bytost a některý věci si nepřipouští, tak na něj působí. Teď mám jeden příklad, rád bych se podělil o něj, ale hodně jsem zintrovertil  (stal se ze mě introvert) a tak si ho nechám pro sebe a svý nejbližší, je to zase jeden zasranej příběh mýho života, není dobrej, není veselej, nejde z něho brát si ponaučení, je vlastně k hovnu. Jo je. A tak si ho nechám pro sebe, protože šiřit hovna, ještě  k tomu o nich žvanit, může akorát vůl nebo kráva  a já nejsem vůl, kráva jen občas, já jsem býk. HAHA. Jdu spát, zejtra mě čeká další den předstíraní šťastnýho a veselýho života :)....chybí tomu šťáva a touha chytit moře na udici ....kurva, někdy fakt chybí smysl jít dál.... du si lehnout a pomodlit se, ať ráno nemám kocovinu....HAHA

né zase tak moc, ale jsem nějakej, jako že lehce rozladěnej a to není dobrý si myslím

Večerní poetika nočního žití, je pozdní noc a spousta dobrejch lidí je zachumlaná v peřinách a spí a nebo dělaj jiný věci, ale dost lidí už leží. Je to dobrý, podívám se z okna ve svým pokoji a na opuštěný ulici svítěj pouliční lampy (pouliční kurvy tu naštěstí nejsou – i když možná lepší se kouknout na pěknou pouliční kurvu, než na rozsvícenou lampu) a tak koukám, dál nevidím, dál je les, některý z těch lidí šli spát s dobrou náladou, bolavou hlavou, rakovinou prsu, s hlavou plnou lupů nebo jen s nevyčištěnými zuby. A jejich tělesný schránky odpočívaj a čekaj na další den.

Je to divný, na jiným místě týdle planety je odpoledne, na jiný léto. Všude je tomu jinak, ale přitom jsou lidé tak stejní a tak odlišní, jejich stejnost je v nemocných rodinných vztazích, starání se o svůj úspěch, domov, slušnou práci, většina z nich, stejně nedosáhne toho, co opravdu chtěj, je to povětšinou namlouvání si nějakýho fixního a fiktivního duševního štěstí. Prostě spousta lidí lže sama sobě, podívaj se do zrcadla a řeknou si: hm ty seš ale fešák –fešanda (todle je jen čistě povrchní příklad, občas je to daleko horší) a sami tomu chtěj věřit, i když v hloubi věděj, že tomu tak není, prostě jde jen o to přesvědčit sám sebe o opaku. To pak právě spousta těch lidí běhá po ulicích s nabubřelými egy, který nejsou odrazem jejich skutečných pocitů. A je to směšný pozorovat ty kašpary - kašparkyJ a strašně rád bych zjistil, co si ty lidé skutečně myslí, jací jsou a proč dělají, co dělají.

Myslím, že bejt psycholog, tak bych to věděl, možná bych přišel i na to, jak se lidmi bavit a neumírat přitom. Nemám rád lidi, co žvaněj o životě. Strašný na tom je, že ty volové o životě nic nevěděj. Ty idioti o něm jenom povídaj, ale vůbec se neobtěžujou tím, aby ho žili. Bejt psycholog je fajn. Třeba bych odhalil, proč lidi utíkají sami před sebou nebo proč si všichni vzájemně lžou.

Nechci, aby se můj život stal věčným požehnáním, když tady zůstanu, šel bych studovat psychologii, je to zajímavá věda, rád koumu lidi, baví mě to, tady bych to měl jistý. A tak stále nevím, co dál si počít. Ale jak napsal Bukowski: „Vím, bude daleko hůř, než je. A taky daleko líp, já si počkám“

čekám…….

Pár dní jsem přežíval, jak se dalo. Od ničeho k ničemu, žadnej lesk radosti, jen dopad jednoho rozhodnutí, jednoho člověka na mě. Je to takovej paradox, já snad trošku svůj, nenechající si prakticky od nikoho nic diktovat a dopadl jsem tvrdě na zem. Nečekal jsem to, přišlo to jako blesk z nebe, abych byl konkrétnější, už od dubna přemítám si v hlavě myšlenku odjezdu, prostě odjet z týdle zemičky a trochu poznat svět, ne jenom San Piego a jeho blízký okolí. Vím, že život je moc krátkej, než abych ho poznal celej, ale zase není tak krátkej, abych ho nemohl poznat trošku víc, než kdejakej uchyl kterej šuká přes líbko. A měl jsem k tomu odjezdu dobře našlápnuto, už tak nějak jsem si od listopadu žil svůj sen, sen o velkolepým odjezdu a tvrdý realitě v Británii, až po pláže v Austrálii, zemi která je mému srdci zaprodaná (snad ale se mi to podaří někdy splnit, jestli ne bude to další dluh, kterej mám vůči sám sobě, zatím je ten dluh jen jeden, ale ten splatím a vím toJ ).

Měl jsem tam odjet s jedním mi blízkým člověk, věděl jsem, že si budem lízt občas na nervy, že se budem nenávidět, ale věděl sem, že jako couple au pair to zvládnem, protože pro svý sny člověk dokáže spoustu věcí. Většina lidí mi říkala: „Ty jo kámo, ta s tebou nepojede,“ říkali „fakt ne.“ Ale já jsem opanoval s tím že pojede, věřil jsem, chtěl jsem věřit. Od listopadu do příštího týdne jsem žil ten svůj sen, tu krásnou a vysněnou budoucnost, která přišla s jedním rozhodnutím, jednoho člověka v niveč. Strašně jsem chtěl odjet, asi i spálit nějaký mosty, odjet procestovat svět, pryč od všech našláplejch kreténu, který tudle zem pokrejvaj, ale ten člověk mi to nedopřálL. Minulej tejden mi oznámil, že prý je lepší jet sám, prý nebude mít pro sebe soukromí, prý nemá peníze (na kufr a oblečení v UK je úplně jiný počasí, než u nás J J J ) – peníze o který nikdy nešlo a co není problém. To mi řekla minulej tejden, od tý doby jsem se nebyl schopnej o tom bavit, ani to napsat, prostě nic, bloudil jsem jak opuštěný ryby v oceánu, schátralej, pustej, zdecimovanej, vysátej, nasranej a zklamanej, dal jsem důvěru, veškerou svou důvěru od listopadu do jednoho člověka a ten se mi takhle odvděčil.

Strášný zklamání jsem zažil, nebylo to pro mě dobrý, pro nikoho dobrý, ani pro ni. Musel jsem s ní skončit, nemohl jsem se s ní dal bavit, nejde to. Koukat se na ni, mluvit s ní a vědět, že to byly tři měsíce života, který mi vyprchaly jako pára nad hrncem, stejně tak jako moje sny, který zmizely pryč, pryč strašně daleko. Když se s někým rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše a ta bolest tady to je, jak vám ta duše chybí, jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho.

A teď nějak tak sedím, pořád smutnej a přemýšlím co s životem. Odjet sám? Zůstat tady jít na vejšku a do října pracovat? Nebo jen jít pracovat? Nebo někoho přemluvit a jet s ním? Každá z tědlech variant má víc záporů, než kladů a tak já nějak nevím, co si počít. Po strašně dlouhý době nevím, co si počnout s životem L . Kdyby to bylo tak snadný jako si jít koupit žvejkačky, jestli zelený nebo modrý, ale todle už není legrace, todle rozhodnutí dost změní můj život, život kterej nebyl vždy růžovej, ale mám ho rád a žiju ho rád. Snad se rozhodnu správně….  v nic jinýho doufat nemůžu….

Použiju větu ze samotářů, která mě teď vystihuje: „Si myslím, že ten život je nelítostnej a lidi osamělý, proto kouřím. Pracuju, abych si mohl koupit drogy, po kterejch by mi lidi připadali hodný, přátelský, svobodný, krásný.“

Její pravá tvář

Roztomilá i když zatrpklá minulostí,

stanovila si svou linii,

překročit ji,

znamenalo její znejistění.

Našlapovala plaše a s respektem,

tiše a nenápadně,

když byla ve svém rajónu.

Objevila se v ní jiskra,

která jí udělila nový rozměr.

Oči se ji rozzářily.

Roztomilost zůstala.

Nedalo se s tím nic dělat,

jen chápavě a mlčky

sledovat tu krásu

a její radost z žití.

Není to tak dávno, co jsem psal tady na tom blogu, byl jsem lehce rozladěn, ale to je už v poho. To byla taková novoroční deprese, která se opakuje každý rok, takže za rok, pokud budu živ a zdráv, čekám ten stav znovu.. JUHŮ (už teď mám radost).

Ale z čeho nemám radost? Zase mi odjel Pemlík, ten nezbednej šibal a lišák (všechno zlo vesmíruJ), kterej mi dodává životní radost, novou krev do žil, ružový brejle na přehlížení všech našláplejch kreténů, který musím potkávat a vídat, když si chci koupit žvejkačky, nechat umejt auto, vytrhnout zub nebo jen trochu popít.

Pemlík je sqělej chlapík, umí se smát sám sobě, což je někdy známka jistý velikost nebo přinejmenším známka, že má šanci skončit jako něco jinýho než vycpaná loutka. Svět je plnej vycpanejch loutek, ale s tím nic neudělám, ani s touto tezí díru do světa neudělám.

Když tu byl, byl zpět a všechny jsme svou ironii a sarkasmem potopili, seděli jsme na vrcholu světa a s chutí se smáli mindrákům ostatních a na všechny jebali. Teď tu zase stojím sám, jak voják v poli, ale i tak mě lidé uvidí s úsměvem na tváři, občas se budu smát více, občas to bude těžší, bojuju tu zase sám a není to tak jednoznačný…. není.

Ale myslím, že to musím zvládnout… drog je dost

Jsem lehce podráždenej, jako že nasranej, ne vzrušenej. Hraje mi tady song z pelíšku a já uklidňuji svou nervovou soustavu a říkám si: chlapíku majáku nerozčiluj se, buď  v klidu, ale ja chci bejt, jo chci, chci, ale prostě občas to nejde, fakt ne. Přicházím a tady kolem mě vidíš všechnu to demenci, ty lidi, který si myslej, že jsou prestižní a našlápnutý, ale ne ne nen ne ne ne nejsou, to že šukaj přes lst nebo icq, tak to jim nedodá na našlapnutosti, je to naprostá idiocie a demence, fakt sem vytočenej, jako dlouho ne, nevím na co si všichni hrajou? je to taková debilní hra na šťastný panáky a ja slyším: majáku, pojď tu hru hrát s námi, s námi se všemi, zašukáme si přes net, bude to super spláva, jak po kvalitním skéru, ale já vám říkám: seru na ty vaše debilní hry.... je ze mě teďka zase mizantrop.....chci bejt malým klukem, který si rád hraje a chtěl bych se o nějakej ten rok vrátit zpátky a začít znovu a jinde, ale nejde to, věnoval bych se studiu  a nepotkal bych .... našlápnutý lidi, s vylízanejma kopírujícíma se názorama, který vydávaj za svý a hledaj v nich vlastní identitu, ale není to nic, než jen pocit strachu z nicoty, nic v živote, nic po smrti, tydle lidi si nic nezasloužej...už abych říkal: loučím se, z těch vašich životů loučím se a já tu nezůstanu!.... 

Dlouho jsem nic nenapsal, poslední dobou nebyl čas, je tu Pemlík a letí pryč zase ve čtvrtek a tak člověk si chce užít toho chlapíka, co nejvíc to jde. Přeci jen to je člověk, kterej má naladěnou mozkovou frekvenci na stejný vlně. A takovejch v životě moc nepotkáte, jestli vůbec někdy potkáte.

Je to rok, co jsem napsal poprvé na blog, byl jsem sdílnej, strašném extrovert a dnes nevěřím nikomu, jen sobě samému, ptž život mě naučil, život je nejlepší škola. Ale protřelost životem, bude rok od roku větší, to je jasný.. Myslím, že je to v pořádku. Vrátil jsem se dneska ze Silvestra, kde jsem s partou dobrejch lidí, oslavil příchod nového roku. Roku označeného číslicí 2008.

Jakej byl rok 2007, chlapíku? (řečnická otázka) Rok 2007, byl důležitej rok, maturita, vysoká škola, nalezení životního snu. Všechny tydle věci jsem minulej rok získal, respektive dokázal. Přišel jsem na to, že člověk by neměl bezhlavě vyhledávat nové a měnit to za staré a že by měl brát život takovej, jakej je. To bylo pro mě strašně důležitý poznání. Kdysi jsem byl sebevědomej, nabubřelej blb, kterej byl našláplej a myslel si, že má vždy pravdu, nedělal kompromisy, posílal lidi do hajzlu a bylo mu to jedno, měl svý morální zásady a ty neporušoval, byl konzerva, ale změnilo se to všechno, život se mi přeskládal, jako domeček z kostek, liberální dobrej chlapík, kterej má sice občas břitkej smysl pro humor, stále říka co si myslí, ale už není hajzl, jsem za tu změnu rád.

A co ženy, chlapíku? (řečnická otázka) S nima se nedá žít, avšak bez nich je to daleko horší J

A je tu rok 2008, 2007 měl bejt zlomovej, ale asi to bude tendle. Tendle rok musím odjet pryč, tady to je pro mě vězení, tady mi teče voda do bot, potřebuju novej impuls, věřím, že ho získám jinde, říkal jsem, že se nechci nikdy vrátit, ale nevím, zanechám tu spoustu věcí a lidí, který si člověk celej život buduje, taková součást jeho já, jeho identity o kterou příjdu a to bude duševní onanie, která věřím, že mě jako člověka, posune dál a naučí mě si vážit drobností, který jsou pro mě dnes samozřejmost, ale ona to zase taková samozřejmost není! A to je dobrý si uvědomit a neuvědomím si to, dokud to neztratím, ale zase je dobrý že začnu jinde a od začátku, snad to vyjde odjedu do UK, vydělám peníze budu nějakej čas cestovat nebo žít v Austrálii a pak se vrátím. Nevím co bude, nevím. Asi to je osud a osud nepřečůrám…ani já, ani vy, kteří to čtete. Takže vše nej do novýho roku, snad bude pozitivnější, než byl fajnovej rok 2007….

Konec roku, jo konec roku, posledního celýho roku, tak jak měl vždy bejt, v san piegu, v srdci evropy, v srdci mnoha přátel.... ten rok se blíži ke konci, tím se mi tu čas krátí, momentálně mi to za to stojí, jednou se prostě vyjebat na todle všechno ....ale za pět let neštěkne po mně ani pes, za pět let bude jednou co je teď, za pět let zůstane tu po mně jen pár hovadin.... za pět let, za 6 bude ještě hůř ajednou mi zazvoní telefon, ale já už ho nezvednu, už ne.....